Deprese

Brouzdám si tak tady potěch Vašich příspěvcích, až mě napadlo se svěřit taky. I když depresí netrpím (a ani nechci, ale vím, že se mi to nemusí taky vyhnout), mám zkušenosti s depresí z druhé strany. A je to tak, že mám dlouholetou kamarádku, která už několik měsíců prožívá peklo. Tedy zřejmě prožívá peklo. Já se neumím vcítit do toho, co cítí. Je to jako v té písničce: Jednou jsi dole a jednou nahoře. Teď je zase dole a já nevím, jak jí pomoct. Ačkoli dělá co může - chodí na jogu, překonala ostych a navštěvuje psycholožku, spolu také často mluvíme o jejích problémech, bere antidepresiva, stejně vždycky spadne dolu. Nevím, jestli na ní mám být hodná nebo přísná, nevím, co mám říkat, abych jí neublížila. Stejně vždycky řeknu něco, co vztáhne proti sobě a myslí si, že se na ní chci vykašlat. A to není pravda. Je fakt, že někdy toho mám dost, ale vždycky znovu ji pak vyslechnu, snažím se jí poradit (což ale stejně nejde) a tak je to pořád dokola. A nejenom se mnou o svých problémech mluví. Máme celkem prima partu, chodíme na výlety, jezdíme na vandry, ona jezdívá s námi, aby přišla na jiné myšlenky. Někdy se to podaří, ale někdy to skončí fiaskem.Mohl by se někdo s depresí pokusit napsat, jakou by očekával pomoc od člověka nepostiženého depresí s ochotou pomoci?

Ahoj, napiš na jaký server ještě chodíš diskutovat o depresi.

(Publikovala jsem ještě na jiném diskusním serveru -blabla.cz.) No takže já už si přesně nepamatuju, jaký byl poslední stav věcí, o kterém jsem vám říkala. Je ve mně několik různých dejme tomu "osob", spíš několik různých pozic, které zaujímám v které dané situaci k té situaci, k sobě a k ostatním. Ty jednotlivé postoje se dají personalizovat, a dá se s nima takhle pěkně pracovat. Takže shrnutí - je jich prozatím pět. Jedna ponížená a ustrašená, druhá, která jí nenávidí, třetí mezi nima, která je zároveň zodpovědná a pracovitá, čtvrtá je dítě - svéhlavička, nechce se jí pracovat, ráda si kreslí, zpívá - no dítě... a pátá je taková šedá eminence v pozadí, která ty ostatní ponižuje, pořád jim něco vyčítá, vysmívá se jim. Tak tahle pátá se včera dostala na klientské křeslo u paní doktorky. Obvykle to bývá tak, že rozhovory mezi těmi postavičkami vedu vždycky já - v různých křeslech jsem vždycky za jednu z nich a ony spolu pak vedou rozhovor. Včera to bylo taky tak, nejdřív jsem mluvilá já (jako prostě já, celá já) s touto šedou eminencí. Vyšlo najevo, že tahle vysměvačná zlá ženská se cítí velice sama, protože ty ostatní ji nenávidí za to věčné ponižování. Pak taky vyšlo najevo, že ona by se třeba i chtěla chovat nějak jinak, ale neví jak, nikdy se nic jiného nenaučila. Když jsem se jí ptala, jak se jí mám zbavit, začala brečet, protože se bála, že umře. No a pak přišla ta změna - doktorka si "jí" - tedy mě v roli té šedé eminence - posadila na to křeslo a začala s ní mluvit. Zaprvé jí tykala, zatímco mě jako klientovi důsledně vyká. A za druhé se jí začala ptát - no a jak to teda vlastně myslíš, o co ti jde, když ty holky takhle pořád ponižuješ. Proč ty to vlastně děláš... no a ona na to - aby se polepšily... zkrátím to, prostě ona je má ráda, chtěla by, aby byly v pohodě, ale chovala se k nim tak hrozně, protože to jinak neuměla, a taky protože "jí taky pořád někdo ponižoval, tak ať ony taky trpí". Terapeutka udělala s touhle postavou dohodu, že za určité výkony bude ty ostatní chválit - a ne jim nadávat. Například tu věčně vystresovanou zodpovědnou za to, že si odpočine (což ona neumí), tu nenávistnou, když nachvilku vychladne a položí ten nůž, který třímá v napřažené ruce, tu poníženou za trochu sebelásky a sebeúcty a to dítě za to, když třeba něco namaluje nebo vytvoří a nezáleží na tom, jak to vlastně bude vypadat. No jinak bych byla nerada, abyste si mysleli, že jsem naprostý blázen. Určitě to taky znáte, když jste sami se sebou někdy v konfliktu - myslíte si, že byste něco neměli dělat a děláte to, nebo naopak - no a přesně v takovýchhle situacích se to dá rozdělit do několika rolí nebo osob, několik různých "vy". Je to jen metoda, jak s takovými konflikty pracovat, jak je zvědomit a třeba je nějak odstranit. Já z toho sezení odcházela s pocitem, že mě se to už dál netýká, že si to těch pět příšer vyřeší mezi sebou. Byl to na jednu stranu strašně příjemný pocit, bylo mi lehko, na druhou stranu to samozřejmě nebyla až taková pravda. První konkrétní výsledek se projevil včera večer. Přišla jsem zdrchaná z práce, v hlavě, co všechno bych měla udělat - složit prádlo, umejt nádobí, obstarat kytky, uvařit atd. atd. atd. Když jsem přišla domů, řekla jsem si - no tak já si odpočinu. Lehla jsem si (kolem šestý) na postel, pustila si nějakou klasiku, kterou už jsem neposlouchala aspoň dva roky a jen tak jsem si ležela na posteli. Pak na mě začalo jít spaní, tak jsem chvilku podřimovala a bylo mi sladce. Když jsem začala přemýšlet, co všechno musím a co všechno nestíhám, tak jsem si řekla - no ty jsi šikovná, ty tak krásně odpočíváš... a lidi, věřte mi, bylo mi sladce... v devět jsem vylezla, protože jsem si vzpomněla, že jsem si koupila nějaký řezaný kytky a že je musím dát do vázy, jinak chcípnou, tak jsem vstala, trochu jsem se najedla, složila to prádlo, aby mi tu nepřekážel sušák a taky proto, že ho vypral přítel a já slíbila, že to složím a uklidím, tak aby se nezlobil, nebo neměl řeči - a vlastně taky proto, aby to tady na něj nezbylo na zítra. No a to je konec příběhu. Bylo mi sladce, takhle příjemně už jsem se dlouho necejtila. Pak jsem večer samozřejmě nemohla usnout, protože jsem si trochu narušila spánkovej rytmus, ale vzhledem k tomu, že jsem včera ráno o hodinu zaspala, tak už trochu toho odpočinku asi bylo třeba. Doufám, že si vážně nemyslíte, že jsem úplný cvok. Já to tady vykládám, protože mi to připadá strašně zajímavý, protože to potřebuju někde ventilovat - a vyprávějte svým kamarádům, kolik vás vevnitř vlastně je... Uměli byste někdo z vás taky takhle personalizovat jednotlivé role svých vnitřních konfliktů?

Ahoj, Lucko!Kdyby ses vrátila trochu do historie těchto stránek a přečetla si starší příspěvky, zjistila bys, že Tvé námitky tady byly už mockrát řešeny. Takže jenom stručně:1. Nejít k psychiatrovi, když jeho pomoc potřebuješ, je ostudou, ale Tvojí. Je to stejné, jako kdybys nechodila k zubaři s poukazem na to, že se ho bojíš.2. Tvůj problém se pochopitelně může (ale nemusí) vyřešit i samovolně, za cenu podstatně větších a delších útrap. Ostatně, i zuby můžou přestat bolet samy od sebe, když vypadají

Ahoj Ivane,moc ti dekuji za odpoved.Mam ale strach jit k psychiatrovi.Porad doufam ze se muj problem vyresi ze to treba chce jenom cas.Mam ztrach brat nejake leky a pak byt na necem zavisla pripadala bych si totalne neschpna.Ale zase na druhou stranu mas asi pravdu.Myslis ze se z toho dostanu aniz bych pak byla zavisla na praskach?

Ahoj Lucko, Ilčo, Káčo a ostatní.!Po delší přestávce se najednou na chatu objevilo více příspěvků, což jenom vítám. Už jsem začínal pochybovat o tom, zda vůbec někdo v tomto začínajícím zimním období trpí depresemi. Ale nejspíš to bude tím, že lidé v opravdu hluboké depresi nemají chuť na nic, ani na psaní. Životní energie je zaměřená dovnitř a mění se na agresi vůči sobě samému. Vždyť většina z nás to zná, bohužel až velice dobře. Z toho pak vyplývá sebeobviňování a pocity absolutní neschopnosti a zbytečnosti, pocit marnosti prožívaného života. Viďte, Lucko a Ilčo? Někdy je tento pocit bezdůvodný, daleko častěji však k jeho vyvolání přispívají stresové faktory, jako je třeba rozchod s přítelem či jiné životní peripetie a problémy. Malér je v jednom: z pohledu delšího časového horizontu jsou všechny tyto problémy určitým způsobem a za cenu větších či menších obětí (nebo i zisků) řešitelné. Přeroste-li však chápání problému do neúměrně velikých rozměrů tak, že potlačí schopnost normálního uvažování a myšlení, začíná člověk narážet do černé stěny beznaděje, ztráty životního elánu a neschopnosti problému jak čelit, tak se s ním vypořádat. Tato černá stěna se jmenuje deprese.Lucko, nejistota je přirozenou součástí života, život v absolutních jistotách by byl neuvěřitelně fádní a nudný. Na otázku "proč tu jsme" se neodpovídá slovy, ale způsobem žití. Možná by Ti mohla pomoci část mé životní filozofie - trochu jsem si upravil budhismus, ale maximálně mi to vyhovuje a pomáhá. Není to moc složité, ale dá se o tom přemýšlet celé dny:1. Život je provázen utrpením.2. Existuje zdroj tohoto utrpení. Tím je touha.3. Vymizení (ne potlačení, ale zánik) touhy vede k zániku utrpení.4. K vymizení touhy vede osmidílná cesta - správné názory, správné jednání, správné soustředění, správný odpočinek atd. Slovem správný označuji stav, kdy se nedostávám do rozporu se svým okolím ani sám se sebou.U deprese je hlavní nic neuspěchávat, nesnažit se věci křečovitě lámat přes koleno, ale respektovat a přizpůsobit se přirozenému řádu věcí. Pochopitelně, pokud člověk cítí, že mu situace přerůstá přes hlavu a sám svoje problémy nezvládá, je nanejvýš žádoucí a nutné vyhledat odbornou pomoc u psychiatra nebo psychoterapeuta. Lucko, mám takový dojem, že jsi právě v té fázi, kdy už potřebuješ odbornou pomoc. Vrať se i do historie těchto stránek a zjistíš, že mnozí z nás se pak přiznávali k tomu, jak úplně zbytečně trpěli, protože jim ostych či prudérie bránili v návštěvě psychiatra. Neváhej, deprese je nemoc, která je moderními léky velice dobře léčitelná. Ale je to nemoc, člověk si nemůže pomoci sám, stejně jako u zlomené nohy nebo třeba zápalu plic musíš vyhledat odborníka. Diskuse na těchto stránkách může přinést částečnou úlevu, nejde však k jádru věci a hlavně neupravuje žádoucím způsobem biochemické reakce v Tvém mozku.Pěkný denIvan

Čauky Jano! Zatim žiji,stejně nejsem v úplné pohodě,ale zvládám to.Donutila jsem se chodit plavat(bazén je od mého domu 200m), přidám k tomu jednou za týden posilovnu a cpu se zdravou výživou.Zakazuji si myšlenky na to jak bych se chtěla změnit a začínám se smiřovat s tím, že lepší už to nebude. Nevyhledávám stresory.Bohužel jsem přišla na to, že je to přítomnost mužů, kteří mají o mne zájem, ale já nemám zájem o ně, protože vše končí tím, že jakmile zjistí moji naivitu,tak prchají. Já totiž nepřemýšlím. Neumim někoho rozebírat a něco řešit, prostě si žiji ten můj uzavřený život a smiřuji se s tím, že nejlépe mě je samotné. Tak zatím se měj hezky a papa. ILONA

Díky moc Kláro, skoro se dá říct, že přesně tohle jsem chtěla "slyšet", abych se ujistila, že je to tak správně. Ještě jednou, dík.

ahojky milý depresáci :-) já bych fakt vám skoro všem doporučila nestydět se stavit se u psychoterapeuta a nechat si napsat antidepresiva . máme tu podzim úbytek slunce tudíž i úbytek serotoninu .. tudíž depky .. depka je hnusná já jsem už měla tendence se zbláznit odmítala jsem chodit ven cokoliv dělat a pak i otvírat oči a tak bláznivé že ? když si na to vzpomenu tak si říkám to snad ne toto nejsem já . teď beru antidepresiva už druhý rok mám super praci chlapíka :-) a aj studuju no prostě jsem nechutně aktiní a perspektivní . zamávala se mnou tenkrát diagnoza RS a jak je vidno ta 3 generace antidepresiv je k nezaplacení . mno ted to vypadá jak propaganda farmaceutické firmy hi hi tak toho necham . mějte se fajne a užívejte života :-)

Ahoj Jani,to co popisuješ, jsem zažila, ale v opačné roli. Byla jsem ta opouštěná. Kluk, s kterým jsem chodila si našel jinou, přesto mne stále vyhledával a chtěl být se mnou kamarád. Furt jsem si namlouvla, že mám naději získat ho zpět. vždyť se ke mne přece chová hezky. Myslím, že jsem tím akorát prodlužovala permanentní depresi a ztrácela čas a energii. Když jsme se přestali úplně vídat, protože já jsem nechtěla pochopit, že se ke mne nevrátí, tak to šíleně bolelo. Ale po čase jsem se z deprese dostala a najednou jsem po dvou letech zbytečných nadějí cítila absolutní volnost a chuť hledat další vztah. Myslím, že pokud se budeš dál se svým bývalým přítelem scházet, tak on se od tebe nedokáže odpoutat a tím pádem ani si najít nějakou novou přítelkyni. Radím ti proto, aby si teď s ním přerušila všechny kontakty. třeba po letech budete moci být kamarádi, až i on si vybudouje nový vztah a bude v pohodě.

Kačce a Klárce.(reakce na 30.10.2001)Ne,ne, nezlobte se že Vám do toho tak skáču, ale opravdu si nemyslím, že plač je při terapii špatnou známkou.Je to součást uvolňování a pátrání poproblému, které je opravdu velice bolestivé a velice často (přirozeně)doprovázeno slzičkama. Myslím si že je to známka toho, že se něco pozitivního začína odehrávat. Hlavně se za to není třeba nikdy stydět! (I když je to zcela pochopitelně přirozená reakce, ale špatna). Mějte se krásně. L.

Ahoj IvaneMas naprostou pravdu.Kdyz jsem cetla tvuj prispevek uplne jsem se tam videla.Skoda ze jsem tuhle stranku neobjevila drive.Podobne jako ostatni i ja trpim dost velkymi depresemi.Hledeam pomoc ale nenachazim.Jsenm strasne zmatena a ziju v zacarovanem kruhu plnem nejistot.Prisla jsem o kamarady.Nechapu naco je tenhle zivot a proc vlastne tady mam zit.Rekni PROC tu jsme.Nikdo mi na tohle nedokaze odpovedet.Diky tomu ze neznam odpoved na tudle otazku nemam motivaci zit.Nechci umrit jenom uz nemam silu zit v tehle nejistote a jsem z toho hrozne vycerpana.Prosim te porad mi a nebo mi rekni kdo by mi mohl pomoct.Muzes mi treba odepsat na muj mejl.Predem moc dekuji vsem za vsechny odpovedi.Lucka

Deprese může způsobovat různé tělesné potíže (i průjmy, bolesti břicha a různé další trávicí potíže), protože centra v mozku, která jsou odpovědná za prožívání nálady, jsou zároveň propojena s centry pro regulaci hormonů a vegetativního nervového systému. Vždy by však měla být vyloučena jiná - organická příčina potíží. Proto bych Vám doporučila návštěvu lékaře.

Prosím o radu. Před třemi týdny jsem se rozešla s přítelem. Rozchod jsem chtěla já a o správnosti tohoto rozhodnutí jsem přesvědčená. Přes to mám bývalého partnera ráda jako blízkého kamaráda a člověka. Bohužel, on rozchod nese velice těžce. Hluboké deprese a denně SMS o tom, jak moc mě miluje a potřebuje. Nevím, jak mu pomoci. Dala jsem mu jasně najevo, že jsem ho neodvrhla, pouze změnila formu vztahu. Že ho vždy ráda uvidím a bude-li mít v budoucnu nějaké problémy, ráda mu pomohu - ale partnerskou lásku ode mne čekat nemůže. On se se mnou chce přesto dál scházet a chce být se mnou sám. Stále mě přesvědčuje o své hluboké lásce ke mě. Nevím, co mám dělat. Přerušit na určitou dobu úplně kontakt a čekat, až deprese z rozchodu odezní? Nejsem si jistá, že mu schůzky se mnou prospívají. Snažím se k němu chovat mile a on to pak bere jako naději ... Pak mu po pár hodinách dojde, že náš partnerský vztah opravdu skončil a deprese se vrátí ještě intenzivněji. Prosím, jestli někdo může poradit, jak se mám k němu chovat, abych mu pomohla a neubližovala .....

Dobrý den, paní doktorko může deprese způsobovat žaludeční problémy nebo průjmy?? Děkuji za odpověd

Cítím se opět mizerně a opět se s vámi potřebuju podělit o zážitek z psychoterapie. Nevím, jestli vás moje zážitky zajímají, v každém případě se mi o nich obtížně hovoří s lidmi do psychologie zcela nezasvěcenými, ale když o nich nemluvím vůbec, cítím se o to hůř, o to víc zatížená. Tudíž - při několika posledních sezeních jsem s doktorkou přehrávala jisté psychodrama - tři různé osoby (říkám jim důvěrně Kačenky), které jsou ve mně a jsou ve mně v konfliktu. Kdo nemá rád příliš osobní tón, ať nečte dál. Jedna ta Kačenka je strašně ublížená, leží na podlaze tváří k zemi, je ponížená, pošlapaná, zničená, vyčerpaná. Druhá stojí nad ní, má v ruce nůž, tu poníženou velmi silně nenávidí a chce jí zabít. Třetí stojí mezi nimi, brání té nenávistné, aby ublížila té ponížené, ale v zásadě je nenávidí obě - udržování ne-násilí ji stojí strašně moc sil. Ta nenávistná nenávidí na té ponížené tu její slabost, všechny její nedostatky, kvůli kterým - myslí si - ji, tu nenávistnou, nikdo nemá rád. Ponížená se cítí opuštěná, nemilovaná, ohrožená na životě. Na dalším sezení jsem měla napsat na papír všechny ponižující poznámky, kterými mě častovali rodiče a bratr. (Kdo nemá rád ponižující poznámky, ať nečte dál.) "Jsi blbá, jak daleko vidíš." "Jsi zlodějka a ničitelka - co nerozbiješ, to ukradneš" - bratr. "Jsi nemožná, nic neuděláš pořádně, abych po tobě všechno předělávala, prosímtě jdi pryč, já si to radši udělám sama" + "Máš nohy jako podstavce" a pod. - matka. Otec nebyl nikdy moc výřečný, u něj si pamatuju jedinou posměšnou poznámku "Máš prsa jako lentlilky pod kobercem" + případně nadávku "ty vemeno". Existují i další verze podobných bonmotů. Tak jsem si uvědomila, jak mě tyhle tenkrát vyřčené urážky dodnes ponižují, jak je dodnes nesu na svých bedrech. Díl třetí - včera. Mám velké problémy v práci, nemůžu se na nic soustředit, věčně jsem jen na internetu. Snažila jsem se dobrat toho, o co tady jde. Přemýšlela jsem, že ta práce mě nebaví, a to, co se k tomu přidává, co mě tak absolutně demotivuje, je ten pocit - na to nemám. Není to dobré, odvádím špatnou práci. Na internet (jsem na jednom diskusním serveru) mě přikovává pocit, že tam se můžu svobodně vyjadřovat, nikdo mě neokřikuje a mám dojem, že tam o mě lidi stojí, že tam jaksi "patřím". A že v životě mám dojem, že o mě nikdo nestojí, že každého jenom obtěžuju, že jsem naprosto nezajímavá atd. No a doktorka položila zásadní otázku - která z těch tří Kačenek se tak cítí - nemilovaná, nepotřebná, odkopnutá... a já na to, samozřejmě - no ta ponížená. A pak začalo další psychodrama - rozhovor mezi tou poníženou a nějakou jinou - nevím, která to byla, asi ty dvě zbylé dohromady. Cítila jsem sama k sobě velikou lítost, bylo mi mě velmi líto, jak je mi zle a že se fakt cítím zle, že je mi strašně smutno. Pak se rozhovor rozvíjel tak, že ta ponížená se zeptala té druhé - proč mě tolik nenávidíš, ta odpověděla ani nevím, něco mě na tobě dráždí, ta ponížená na to - já tě taky nenávidím a nakonec si řekla, ať se jí ta nenávistná omluví. Ta se omluvila a psychodrama skončilo. Můžu vám říct, že mě tyhle věci tak vyčerpávají, že ten samý večer nejsem schopná vůbec nic a pak ještě týden to ve mně dobíhá. Co bude dál, to nevím, ale cítím se taková opuštěná, smutná, vyčerpaná. Děkuju za pozornost, doufám, že tím, že to tady píšu, neberu někomu možnost sám případně prožívat takováhle psychodramata při jeho případné terapii, opravdu se s tím moc potřebuju svěřit. Zdravím vás, přeju hodně štěstí a pozitivních nálad,KáčaPS. Velmi mi pomohlo, když mi doktorka řekla, že má (měla) taky část sebe, za kterou se styděla. Tím mi došlo, že stydět se za sebe je normální, že se za sebe stydím z jiných důvodů, a ne proto, že si to "zasloužím" tím, jak jsem strašná...

Milý Ivane,Opět máš naprostou pravdu: "Lidé trpící depresemi o sobě strašlivě pochybují, ale tuto svojí nejistotu dovedou zamaskovat takovým způsobem, že pro okolí se většinou jeví jako klidné a vyrovnané bytosti. Cenou za uvedené chování je veliká duševní tenze, napětí a to, že značná část životní energie je investována do potlačování vnějších projevů vnitřních duševních krizí."Všechny tyto problémy velice dobře znám, obzvlášť tu strašlivou pochybnost o sobě a značnou část životní energie věnovanou na potlačování vnějších projevů vnitřních krizí. Jediné, co bych k tomu dodala, je, že toto se ve mně odehrává nevědomě, bez mé vůle a bez mého vědomého souhlasu, a že v současné době věnuju značnou část své životní energie tomu, abych tyto nevědomé procesy zvědomila, zejména co se týče maskování vnitřních stavů.Regresní terapie-já svou terapii mám a při každém sezení se odehrává něco důležitého, takže zatím nic jiného nehledám. Mám další zážitky, například jsem zjistila, že můj vztah k otci je neméně problematický, jako k matce, i když jinak. Do otce jsem takříkajíc zamilovaná - když ho vidím, jen na něj obdivně hledím a neodvážím se k němu přiblížit, a strašně mi od něj chybějí projevy zájmu a přízně. Tenhle problém se mi promítá do vztahů s muži - občas se takhle do někoho zamiluju, strašně toužím po jeho zájmu a dotecích, ale v zásadě ne po sexu... ach jo, jak je ten život složitej...

Ahoj Věro, takové pocity jako ty mívám také, začaly ale již před delší dobou a pak se z toho vyklubala těžká deprese a několika měsíční neschopnost, jelikož jsem nebyla schopna něco dělat. Jsem vdaná a mám 1 dítě, někdy jsem nemohla ani uvařit a stálo mě to hodně fyzických a psychických sil, abych to zvládla, ale chodit do práce jsem nemohla. Pak jsem se z toho jakž takž dostala - asi pomocí antidepresiv, ale stejně to pořád nejsem já. Hodně mě nad vodou držel pocit, že mám dítě. Přeji Ti hodně štěstí, vím, že je dost těžké radit, ale mě docela pomáhá tahle debata, protože si uvědomím, že v tom nejsem sama. Tak se měj hezky a nepropadej beznaději - snad bude líp.

Ahoj všichni, mám jeden takový problémek. Trpím poslední dobou takovým zvláštním pocitem, že vlastně všechno je na nic. Chybí mi motivace, proč všechno dělat.Můžou za to asi moje zdravotní problémy (psoriáza), taky nemůžem mít děti, a když jsme si pořídili domácího mazlíčka, tak jsme ho museli dát jinam, protože manžel měl na něj alergii (na srst).Když tak přemýšlím o svým životě, tak se mi zdá, že je to jen věčný koloběh: spánek, práce, domácí práce, spánek. Nějak nechápu, proč mám k něčemu směřovat, jaký to má smysl.Občas se mi stane, že přijdu domů, vlezu do postele pod deku a nic nedělám. Prostě se nemůžu přinutit něco dělat a jen tak dlouhý hodiny ležím a koukám :)Máte někdo podobnej problém? Co "proti tomu" děláte?

Možná se mýlím, ale všimnul jsem si, že naprostá většina lidí trpících depresemi - alespoň pokud mohu usuzovat z řady příspěvků v této rubrice - jsou výrazně introvertní osobnosti. Jsou zaměřeni na sebe, dovnitř, a i když mají bohatý vnitřní život, velice neochotně a neradi sdílejí své nejhlubší city, pocity i myšlenky s někým jiným. Mají velice vyvinuté ego, které si ovšem pečlivě hlídají a navenek, s okolím, komunikují hlavně na úrovni běžných radostí i starostí, problémů i potěšujících zpráv. Pro okolí se jeví jako běžní, víceméně bezproblémoví lidé. Pravé já, skutečný vnitřní svět, nejhlubší obavy a nejistoty si ovšem skrývají pod velice tvrdou slupku komunikační bariéry, kterou je strašlivě obtížné proniknout. Právě pod touto slupkou jsou však nesmírně křehcí a lehce zranitelní, labilní ve svých náladách, pocitech i myšlenkách. Proto ta pečlivá obrana a ohromná neochota otevřít se někomu, vpustit jej do svého světa pochybností a nejistot, do světa balancování na hraně propasti deprese, do které jej může přistrčit i malý impuls, pokud je poslední kapkou předchozích naakumulovaných negativních prožitků. Lidé trpící depresemi o sobě strašlivě pochybují, ale tuto svojí nejistotu dovedou zamaskovat takovým způsobem, že pro okolí se většinou jeví jako klidné a vyrovnané bytosti. Cenou za uvedené chování je veliká duševní tenze, napětí a to, že značná část životní energie je investována do potlačování vnějších projevů vnitřních duševních krizí. Za svůj životní postoj platí svým utrpením. Psychoterapie může pomoci najít cestu z tohoto začarovaného kruhu. Existuje řada technik - především nonverbálních - které dovedou lehce proniknout pod krunýř vnějšího já a dostat se dostatečně hluboko do vnitřních vědomých - a co je mnohem důležitější - i nevědomých struktur osobnosti. Především může psychoterapie naučit jednu z nesmírně důležitých věcí: umět si říci o pomoc, když ji potřebuji ( to lidé introvertního typu dělají strašně neradi) a hlavně umět pomoc přijmout, když je správným způsobem nabízena (to dělají ještě méně rádi).Tyto techniky jsou velice účinné a dají se natrénovat. Pomáhají.A ještě jedna věc, poslední. Lidé trpící depresí rádi a ochotně pomáhají druhým v řešení jejich problémů. Protože vědí, jaké strádání dovedou problémy způsobit. Mnohdy však nerespektují hranici, kterou by neměli překročit, aby se část problémů okolí nepřenesla na ně samotné. Je naprosto nutné, aby si stále uvědomovali, že nejsou spasiteli světa a tudíž není v jejich silách odstranit všechny křivdy a nespravedlivosti. Pomoci můžu, ale jenom do té míry, pokud to neohrozí mně samotného. Člověk si musí být neustále vědom toho, že není Všemohoucí, ale jenom prostá lidská bytost. Se všemi chybami, nedostatky a omezeným množstvím sil.Pěkný den.IvanPro Káču: Někteří psychoterapeuti se zabývají technikami regresní analýzy - v podstatě jde o návrat do minulosti až do minulých životů, kde jsou hledány zdroje současných problémů. Bližší informace můžeš získat na NETu, jestli zadáš do vyhledavače termín "regrese".