Deprese

Ivane - nevím, co je regresní terapie.Jinak co se týče práce a ztráty práce po padesátce, nezávidím vám vůbec situaci, protože trh práce je sakra nespravedlivý, ale na druhou stranu bych vás ráda podpořila. Můj otec taky před pár lety přišel o práci, bylo mu 54, a do půl roka našel další!

Omlouvám se všem za dlouhé odmlčení, nebylo způsobeno nezájmem o naše společné problémy, ale enormním pracovním zatížením několika posledních měsíců. Během cca 3 týdnů bych chtěl přispět do diskuse několika příspěvky, musím jenom najít čas, kdy a jak je zformulovat. Zvládám celkem slušně stres i momentální manickou fázi, jenom musím k obvyklým lékům užívat Neurol. Příspěvky Káči o jejím prožívání psychoterapie jsou docela zajímavé, na jejím místě bych možná zkusil regresní terapii. Pochopitelně po konzultaci s ošetřujícím lékařem.Všechny zdravíIvan

To je fakt s prací je to teď na h...., je to hrůza, zlatí komunisti v tomdle směru, ale na druhou stranu, za komunistů by jsme asi neměli taková antidepresivava, jako máme teď, že jo?! :-)

Všechny zdravim, jsem rád, že staří dobří přispěvatelé se vracejí, konečně!Přemek

Pro JANU:Jestli budeš mít možnost, ozvi se v rubrice nebo zareaguj mailem na mojí adresu. Není všechno ztracené, nepodléhej panice, byl jsem v horší situaci (ztráta zaměstnání v 54) a dostal jsem se z toho celkem beze ztráty květinky. Držím Ti palce.ZdravíIvan

Ještě dodatek, abych lépe charakterizovala, co pro mě terapie znamená. Chodím už od roku 99 a je to stále stejně drsné. Vždycky tak jednou za půl roku, nebo tak, se semele něco takovéhohle. Vzhledem k mému potlačovacímu mechanismu je můj život dost chudý na skutečné prožitky, a tak jsou tyhle silné zážitky pro mě strašně důležité. Dávají mi pocit, že žiju.

Kláro - předpokládám, že Tvůj poslední příspěvek reagoval na mě. Tuhle reakci jsem slyšela už několikrát, je celkem pochopitelná. Nevím, jestli jsou lidi, pro něž je terapie pouze příjemná, možná, že ano. Moje terapie není příjemná ani trochu a přesto velice pomáhá. Je zaměřená na poznávání vlastních pocitů, a vlastní pocity nebývají vždy jen sladké, kdyby byly, žádná terapie by nebyla potřeba. U mě jde z určité části o "vyplavení" starých, nepříjemných, skrytých a zamaskovaných pocitů. Když vyplujou, tak je to určitou dobu fakt maso, ale poté nastává úleva a zlepšení. Stačí to takhle?

Možná, že je to blbej názor, ale s psycholožkou by ses měla cítit bezvadně - někdo ti pomáhá řešit Tvoje problémy, to je přece úžasné. Terapie, která Tě přivádí k pláčům asi není nejsprávnější. To si myslím - měj se pěkně.

Ahoj Leni,ziju sice v CR,ale delsi dobu jsem zila v zahranici a pristi rok zase budu.napis mi cokoli,co te trapi a spolu to probereme.mam taky spoustu problemu,spolu je snad aspon trosku vyresime.ahoj Janina,22 let.

Ahoj Lucie,cetla jsem tvuj vzkaz,mam tytez problemy a rada bych je zacala resit.byla bys tak hodna a napsala mi nejaky kontakt na psychologa z Prahy,ktery by mi pomohl.diky Jana

Hlavne se neboj, domu musis, mas tam manzela. To ja nemam kde plakat. Ale tvoje profese je docela zadana, treba ses s tim da neco delat!Napis, jak jsi dopadla, nebo treba e-mail. Ja uz dneska musim utikat pryc.Drz se, ja se snazim taky nejak to zvladnout. Ale jde to blbe,ja vim.

Taky nic moc, co? Tady naopak, posilaji nas a skoleni, prace nad hlavu,odmeny, sladke reci a druhy den kopanec. Je mi 51, jsem programator. Tudiz jsem mrtva. Aspon v profesi. Bojim se domu.

No tak to jsme teda dve. Me sice nevyhodili, ale delaji vsechno pro to, abych odesla sama.Takze kazdodenni znechucovani pracovni cinnosti je samozrejmosti. Nevim, jak dlouho to vydrzim. Prece se sebou nemuzu nechat takhle mavat.

Ahoj lidi,SOS,kde jste kdo? Prave me vyhodili z prace.Po 15ti letech u firmy I was made redundant. Jak to reknu doma muzi, ktery je po tezkem infarktu v invalidnim? Loucim se s vami, pokud nekyvnu, ze tu jeste 3 mesice budu, tak od zitrka nejsem na Internetu.

Díky Kláro za reakci. Myslím, že mám určité depresivní stavy a myšlenky, ale depresí jako takovou netrpím. Dost už jsem si toho na terapii vyřešila, kupříkladu téměř odezněly moje přejídací problémy, až se divím, jak málo se teď přejídám. Ta černota uvnitř mě mě děsí, ale moje naděje je, že než jí pochopím a prožiju, tak se u toho hodně nabrečím, ale tím ona se "rozpustí". Mým největším problémem je, že a) nedokážu dávat najevo svoje pocity, obzvlášť ty hodně silnéb) trpím nedostatkem sebevědomí, neustále (a zcela automaticky) se srovnávám s kýmkoliv, kdo mi připadá lepší/horší než jác)moje pocity se málokdy dostanou až ke mně. Mám velice silný mechanismus, jak je od sebe odkopávat a stavět se k nim zády. C) souvisí s a) - snažím se stále vypadat jako že je mi úplně fajn, takže se přetvařuju, ale nejen navenek, ale i vnitřně. Často si myslím, že je mi vlastně docela dobře, pak přijdu na terapii a jakoby zázrakem mi začne být všechno možné, jenom ne dobře.Jak se máte vy ostatní? Kam se poděl Ivan, Roman, Ilča atd?Co Dana, jak se to vyvíjí u Tebe?

Ahoj Káčo,poznáváš depresi poprvé, máš k ní důvod?Moje zkušenost: Asi lO let vím o čem je řeč. Zatím je zvládám bez chemie aktivitou, kladnými myšlenkami. Jsou to někdy radovánky, ale snažím se na sebe vyzrát.Měj se + bojuj!

Ahoj, dlouho se tady nic nedělo. Pokusím se popsat svůj zážitek z psychoterapie. Mám potřebu o tom psát, nebo i mluvit, ale to si nejsem jistá, že bych dokázala. Vyprávěla jsem doktorce o tom, co jsem prožívala při relaxaci. Moje současná snaha je připouštět si vědomě a cíleně svoje pocity, které od sebe normálně zcela nevědomě a automaticky odháním. Doktorka přišla s tím, že bych ty pocity mohla třeba nějak namalovat. Tak jsem namalovala doprostřed malou černou tečku, takovýho mravence, to že jsem jako já, a pak kolem sebe vééélkej kruh přes celou čtvrtku, to že je jako ten obrovskej svět, ta prázdnota, která mě obklopuje. Doktorka pak řekla, že jestli mě napadne třeba nějaká barva, která by odpovídala nějaký emoci, ať jí vezmu a kreslím, co mě napadne. Tím mě úplně vyděsila, protože jsem věděla, že to, co cejtím, je černý černý černý a strašně silný. Chvíli jsem sbírala odvahu, pak jsem vzala černou tužku a nejdřív pomalu a pak hystericky rychle a už s brekem jsem začala po tom papíře strašně čárat. Pak jsem se musela vybrečet a trochu se uklidnit. Mezi tím jsem malovala nějaké míň významné detaily jako moře, ve kterém plavu a topím se, a pak jsem musela zase vzít tu černou a všechno začárat a zase se vybrečet a pak ještě jednou a skončila jsem úplně zpocená, vyklepaná, vyčerpaná. Byl to hrozně drsnej zážitek, kterej pomohl trochu nadzvednout ventil mýho šílenýho vzteku, kterej mám na celej svět... ještě dneska (bylo to v pondělí) jsem z toho taková divná... je mi dost smutno...Často nevím, jak se svýma emocema zacházet. No nic, tohle jsem vám chtěla vyprávět, ne snad proto, že si myslím, že by vám to k něčemu mohlo být, ale proto, že to ve mně je a jsem z toho prostě taková otřesená. Možná proto, že jsem fakt dala relativně volnej průchod svým emocím a byl u toho někdo další... tak se asi stydím, připadá mi to dětinský, takhle čárat a brečet a řvát... bolí to ještě teď.

Ahoj Jano, díky za odezvu. Musím říct, že je mi mnohem líp, když jsem to dokázala vyslovit nahlas. Ale raději někam zajdu, protože ikdyž se už cítím líp, problém to neřeší. A já bych to ráda vyřešila jednou pro vždy. Nechci svůj život promarnit tím, že budu jen ležet v posteli a koukat do zdi nebo do bedny. Díky za tu možnost si o tom popovídat :) Zatím ahoj. Kačka

Kačko,pokud se rozhodneš pro návštěvu lékaře, jistě Ti poradí obvodní lékař, kde je nejbližší psychiatrické pracoviště, případně Ti dá pro toto pracoviště doporučení. Sama pozoruješ, že něco není v pořádku a začínáš hledat řešení, to je dobře. Přemýšlej o tom, že čím déle s problémem nic neděláš, tím delší a náročnější to řešení potíží potom bude.

Taky mam asi problem s depresi. Uz to trva nekolik tydnu. Jsem naprosto flegmaticka a nejsem schopna o sobe realne uvazovat a rozhodovat. Hlavne o vikendech. Cele dny jen spim a jim a divam se na televizi, nechci nikoho videt, mam o sobe to nejhorsi mineni a hrozne se prejidam. Jako bych se trestala. Cele roky jsem mela stalou vahu 58kg (je mi 23) a za posledni 3mesice jsem nabrala 7kg. Samozrejme se tim trapim, ale proste nejsem schopna s tim nic delat z cehoz je mi do place a porad dokola... Asi se nakonec odhodlam nekam zajit, ale porad se k tomu nemam. Co bych asi vypravela? Ze nejsem schopna si nekolik tydnu uklidit v pokoji? Kam bych se mela obratit? Treba na normalni poliklinice, ze by byl psycholog nebo psychyatr?