Deprese

Ahoj Přemku, děkuji ti za odpověď, o panické atace jsem před rokem náhodně četla, její průběh je prý velmi intenzivní, člověk je během záchvatu přesvědčen, že umírá a pod., nejspíš je to opravdu hrozné, myslíš, že to může mít i takovouhle "jemnou" formu? Vždycky jsem byla poměrně vyrovnaný člověk, neřeším, ani jsem neřešila žádné závažné problémy v práci ani doma a teď v posledním čase tohle, příliš si nerozumím, připadá mi jako by mě moje tělo zrazovalo a reagovalo úplně jinak, než já osobně cítím. Teď je vše v pohodě, ale až doberu Laxaurin, obávám se, že do toho spadnu znova, co psychoterapie? Jaké jsou tvoje zkušenosti? Měj se hezky, ahoj, Soňa

Milá Lenko, díky za odpověĎ, Tvoje prognóza mě sice příliš nepotěšila, ale přesto jsem ráda, moc mě pomohlo, když jsem si uvědomila, že v těchto problémech nelítám sama, našla jsem v sobě sílu s tím něco dělat, asi se to nedá zvládnout jen nejrůznějšími prášky, takže zcela reálně uvažuju o psychologovi nebo psychiatrovi, koneckonců jsou to také doktoři, i když je to asi jiné, než když se jde například s chřipkou. Chtěla bych být zase vyrovnaná a veselá, jako dřív, tobě to přeju také, drž se, měj se hezky. Soňa

Prosím poradte mi někdo,já už nevím,jak dál.........................

Doplňuji, vhodná antidepresiva jsou:řada SSRI:Fevarin (fluvoxamin), mám s ním osobně velmi dobré vlastní zkušenostiSeroxat (paroxetin), velmi dobrýDeprex (fluoxetin), velmi dobrýSeropram (citalopram), velmi dobrýSertralin (Zoloft), velmi dobrýProtiúzkostné léčiva, které je možné kombinovat při značné opatrnosti ošetřujícího lékaře s antidepresivy řady SSRI:ANXIRON (buspar), velmi dobrý. Přemek

Pro Soňu,Milá soňo, zřejmě trpíte formou PANICKÉ ATAKY,panická ataka (atak=útok), je záchvatovité onemocnění, kdy se dostaví náhlý pocit úzkosti, který člověka celý zaplavuje (třeba právě k omdlení).Mžné cesty léčby1)antidepresiva, zde Vás skromě odkazuji na svůj příspěvek v této diskuzi.2) Práce s automatickými myšlenkami (psychoterapie KBT (kognitivně-behaviorální)3)jiná psychoterapie4) různé kombinace bodů 1,2,3.Automatické myšlenky typu: jistě jsem těžce nemocná, co bude s rodinou, když se zhroutím, lze přerámovat:Jsem silně přetížená (v rodině mě teď někdo, něco trápí (např. neshody s manželem).Od toho pramení moje psychické potíže, zpomalím dech, který budu pomalu přesouvat do břicha.Naplánuji si klidný rozhovor s manželem (dítětem, spolupracovníkem atd.).Pociťuji, že když jsem zpomalila dech, zavřela oči, relaxovala, že se mé náhlé potíže o něco zmenšily, je tu tendence ke zlepšení.Mám nad svojí psychikou formou kontroly myšlení moc.Paradaxy:DušnostVzniká tím, že v úzkosti nevědomky rychle dýcháme, organismus, který vyrovnává chemizmus krve, je schopen na chvilku vypnout dýchání (automatické), to pociťujeme jako dušnost, tak se rozdýcháme více vlastní silou, a reakce organismu, no samozřejmě prodlouží vypínací dobu automatického dýchání (příliš kyslíku v krvi znamená vylevání hořčíku z neurosvalových spojů, kdyby organismus automat nevypnul, dostaneme křeče.Léky: dobrá jsou antidepresiva, která zvládají prvotní úzkost, záleží jako ve všem na postoji k nim, výzkum ve Spojených Státech, zjistil, že je možná změna hladiny antidepresiva v krvi, přičemž závislost je podmíněna psychickým stavem buď vnějším:vnímání: chu´t tablety, barva tablety,či vnitřním: např. nálada.Zdraví Přemek, 22 let, Praha

Ahoj Všichni! Mohu vás poprosit o radu,sama už nevím,jak dál.Chodím ke skvělé psychiatričce,která mi neuvěřitelně pomáhá,možná i více než by měla.Před třemi a půl lety jsem měla mentální anorexii,byla jsem hospitalizována,léčila jsem se ambulantně-a to mi asi nejvíce pomohlo.Od těchto dob mi nebívá dobře.Před MA jsem sice byla hodně plačtivá a každá blbost se mě dotkla,ale jinak jsem byla takové hodné,milé a usměvavé dítě s kterým nikdy nebyly problémy a to byl asi můj problém.Během anorexie jsem brala seropram,který mi pomohl,cítila jsem se při něm relativně dobře.Po MA jsem si myslela,jak skvělý je život,byla jsem štastná,že patřím mezi to málo co se z této nemoci vyléčí,byla jsem spokojená,měla jsem nadhled,ale to mi trvalo asi půl roku,poté přišly příšerné deprese,takové,jaké jsem doposud ještě nezažila.Hlavně jsem netušila proč???Byla jsem štastná,že jsem se naučila jíst,přijala jsem své tělo...Potom jsem jen chodila,jako tělo bez duše,dva měsíce jsem se nedokázala pořádně nadechnout,přímo jsem po dechu lapala,vůbec jsem nespala,nejedla-KAžDý Mě OBVINOVAL,žE JSEM ZASE ZAčALA S HUBNUTíM A já jsem se tomu tolik bránila,ale jíst jsem jednoduše neuměla,bylo mi zle a jen jsem jídlo viděla ,chtělo se mi zvracet,měla jsem příšerné úzkosti a chtěla jsem se zabít.Ubližovala jsem si,popálila jsem se ošklivě žehličkou,pořezala jsem se,mlátila se o hlavu a přitom všem jsem si opakovala,jak si to zasloužím,protože jsem škaredá,nemožná a k ničemu.Dva krát týdně jsem chodila k té své pí.doktorce,na skupinovou terapii,brala jsem zpočátku Grandaxin,Neurol,Lexaurin,Chlorprotixen a pak asi půl roku Fevarin,který mi opravdu pomohl z toho nejhoršího.Také léky na podporu učení-Piracetam-Egis a Geratam.Také jsem brala deprex,ale tento jedinný lék na mě nezabral.To trvalo asi třičtvrtě roku,pokus o zabití a řeči mé psychiatričky,že si se mnou už neví rady,jak by mi pomohla,mě postavily na nohy.Myslela jsem si,že konečně zabral deprex,který byl tak neučinný,ale nezabral,prý jsem zabrala sama,a to svou vůlí,opět mi bylo lépe,bohužel tak asi čtyři měsíce.Chtěla bych se tak trochu přiblížit,bude mi za týden 20 let,chodím na medicínu,sportuji,mám doma spoustu zvířatek,skvělé,leč hodně úspěšné sourozence a perfektní rodiče,bydlím ve velkém domě s velkou zahradou,co si umanu toho dosáhnu.Na první pohled bez problému,dceruška bohatých rodičů,sestra velmi úspěšných bratrů,sama dobrá ve sportu,studující vysněnou školu..... Ale dneska trpím tím,že mě nikdo nikdy za nic nepochválil ani za sebelepší výsledky,otec měl na mě i sourozence vysoké nároky.Zní to hloupě a asi se nad tím dá mávnout rukou,ale jakmile se blíží něco důležitého-maturita,přijímačky,zkoušky ve škole-tak mívám takové úzkosti,že mlátím hlavou tak dlouho dokud mi neteče krev.Je mi poslední dobou hodně mizerně,poprvé jsem to řekla rodičům,byli v šoku.Moc mi pomáhá ta má psychiatrička,umí hodně dobře poradit a uklidnit,ale nemůžu k ní chodit věčně,už z toho důvodu,že se na tom stávám závislá.Důvěřuji ji natolik,že chci,aby za mě cokoli rozhodla.Chci sama a taky musím sama,jak mi říkala může mi jen poradit a pomoci v nějtěžší chvíli,ale musím já sama,ale já nevím,jak?Nyní pořád brečím,nevím proč,přijde to náhle a nemůžu se toho už zbavit.Všichni kolem chtějí,abych už sakra nebyla tak vážná a smutná,ale začala se smát a říkejte to člověku,který má příšerné úzkosti a má pocit,že na něj padá strop,nic ho nebaví,nic ho neteší,nemá žádnou motivaci.A já bych tolik chtěla,ale,jak proboha,jak se toho zbavit.Můžu se zabavit,ale smutek a úzkost přetrvává.Mám strach,že mě to bude doprovázet s přestávkami pořád.velkým problémem je mi škola,po medicíně jsem toužila spostu let,ale bohužel nechci zklamat!Prosím máte někdo zkušenosti s úzkostmi?Jak se jim bránit? Děkuji Bára.

Holky - Soňa, Verka, Lenka, vaše poslední příspěvky mě děsí. Píšete, že chodíte už rok k psychiatrovi, ale chodíte si jen pro léky, nebo chodíte i na psychoterapii? Podle mě se bez pořádné hloubkové psychoterapie deprese zvládnout nedá, ale taky si myslím, že s depresí se nedá "narodit", spíš se narodíš jen s určitým sklonem k depresi a když se vytvoří "vhodné" podmínky, tak do ní spadneš. Úplně nenávidím doktory, kteří na psychické problémy říkají - no to je nevyléčitelné. To není pravda! Nevěřím tomu. I mně říkali, že poruchy příjmu potravy jsou už napořád, no a já už žádné problémy nemám!

Ahoj vsichni, ja teda nevim - mam taky diagnostikovanou depresi a generalizovanou úzkostnou poruchu, je mi už 36 a jsem tak říkajíc " v úzkých", protože se rok léčím a je mi hůř a hůře, ale ne psychicky, ale fyzicky, mám tlaky na hrusi, ¨každý den si myslím, že umírám, trpím průjmy, nejsem schopná si cokoliv zapamatovat - no kdo to neprožil - nepochopí. Taky se někdy připravuji na to, že se zabiju, ale..... mám dítě a nemůžu to udělat. Tak se mějte Lenka

Pro VanesuDik za vsechny za rady.I ja trpim depresemi, ktere se projevuji fyzickymi obtizemi s dychanim, tresenim ve vnitrnostech sevrenim apod.Muj psychiatr mi vysvetlil, ze je to nemoc se kterou jsem se narodila.Velmi zjednodusene receno muj mozek nedokaze zpracovat nebo produkovat serotonin.Ja mam ale pocit, ze me potize vznikly tim ze mam do budoucna existecni obavy velmi opodstatnene. Je to mozne aby z takoveho pocitu vznikla deprese? Dekuji za odpoved Verka

Milá Soňo, depresi můžeš mít z ničeho nic, já k ní přišla taky jako slepý k houslím, mě léky typu lexaurin nepomáhají a faktem je, že prý návykové jsou. Já chodím k psychiatrovi asi 1 rok, předepisují mi různá antidepresiva, která jsou méně návyková, ale moc Tě nepotěším, stále se z toho nemohu dostat. Jsme skoro stejně staré - mě je 37 a taky mě to potkalo v 35 a osobně si myslím, že to mám z velké psychické zátěže v práci. Tak se měj hezky. Lenka

Ahoj, nahodu jsem narazila na Vas server a jsem rada, ze jsem si mohla precist prispevky. V zari se mi stala pro mne netypicka vec, znicehonic jsem ve fronte v obchode omdlela. Od te doby me trapi obcas nejake zvlastni potize, obcas se mi tresou ruce, mam "nervozní" zaludek, pocit, ze se mi rozskoci hlava, spatne spim a bez priciny mam spatnou naladu. Celkove se v takovzch dnech necitim moc fajn. Doktor me poslal na zakl. vysetreni krve, na internu (srdce), stitnou zlazu - vse negativni. Nakonec on a neurolozka dosli k nazoru, ze trpim lehkou formou deprese a ted beru nekolik dni Lexaurin. Jsem ted tedy v pohode, ale - mam na vas dotaz, az Lexaurin doberu (2 bal po 30ks), nevYtvori to zavislost, je mozne, ze do tech neprijemnych stavu spadnu znova a hlavne je mozne mit depresi jen tak, bez toho, ze by predchazely nejake problemy, stresy, ci pripadne nejake drama v osobnim zivote? Nemuze se treba jednat o jine onemocneni - napr roztrousena skleroza? Mate nejake zkusenosti? Je mi 35 let, jsem vdana a mam dve deti. Diky za odpoved, Sona.

Ahoj, chci vám říci opět něco o sobě. Za prvé - Lucka se mě ptala, kam chodím chatovat o depresi. Chodila jsem na diskusní server blabla.cz, jednu dobu jsem tam trávila několik hodin denně. Teď už tam nechodím. Co chci říct, je, že se moje terapie asi chýlí ke konci. Před vánoci to bylo velmi nabité, plno zážitků ke zpracování. O Vánocích třítýdenní pauza, za kterou jsem byla velmi ráda. Po Vánocích mi přišlo, že už se mi nechce chodit dvakrát týdně, že bych už jenom jednou. Řekla jsem to doktorce, ona řekla něco v tom smyslu, že když mě tak po novém roce viděla, říkala si, jestli se nechýlíme ke konci. Ten pocit mám stále, že dvakrát týdně už chodit nechci, prostě už nemám tolik problémů k řešení. Na druhou stranu od toho dne cítím určitý splín, trochu jako smutek po něčem, co bylo a co už není. Cítím sice, že ne všechno mám vyřešené, ale cítím už určitou samostatnost, že se ty problémy řeší samy.Mimochodem, v říjnu jsem byla u homeopata, protože mám mírné zdravotní problémy, které jasně souvisejí s mým psychickým stavem. Doktor se mi zdál dobrý, bavili jsme se spolu při prvním setkání dvě hodiny. Vybral mi lék a řekl mi, že v mém případě by mi mohl terapii značně urychlit. Byla jsem skeptická, léky si vzala, ale nedoufala, že se cokoliv stane. No stalo se. Nemůžu nijak doložit, že to byl účinek těch léků, ale od té doby se opravdu se mnou začalo dít spousta věcí, vzalo to prostě strašně nečekaný spád, mám dojem, že co ve mně bylo skryté a potlačené, vyšlo ven, a teď už se musím jen nějak porovnat s tou praktickou stránkou života, naučit se nestresovat se, uvědomit si, co vlastně chci a tak. Rozhodně ale mám pocit, že když mi něco je, tak už vím co. Když vím, co mi je, není to děsivé, je to jen problém k řešení.Tak tohle jsem vám chtěla říct. K doktorce jsem chodila od začátku školního roku 2000/2001. Opravdu hrozně moc mi pomohla.Omlouvám se, že sem takhle vpadnu, na nikoho nereaguju, něco sem vlepím a zase vypadnu.Všem přeju všechno nejlepší, hlavně abyste/me se všichni uzdravili,K.

Ilo, dik za prispevek a dobre myslene rady. Podivny pribeh, neuveritelne, tak se to jevi na první pohled, není však dost podrobnosti, ale nedaji se popsat, na miste bylo dost lidi, chtel bych zustat v anonymite. Nejsem buhvijak zarlivy, citlivy jsem asi dost. Po vice nez patnacti letech manzelstvi celkem v pohode se stane něco tak zvlastniho, ze me to dovede uplne rozhodit. Mozna jen pro upresneni

Ahoj,nelmi podivný příběh.Je to mi záhadou proč se Ty tím tak trápíš,je to snad žárlivost? Proč si spolu o tom nepromluvíte? Asi by si měl jít z toho vztahu pryč,pokud jsi citlivá povaha a nemůžeš se z tím vyrovnat,bude Tě tato představa pronásledovat do té doby dokud se svojí manzelkou budes v kontaktu.Kdykoliv ji uvidíš hned se Ti ta situace promítne před očima.Buď musíš udělat tlustou čáru, odpustit a zapomenout,pokud to nedokážeš jak vnitřně tak slovně,jdi z tohoto vztahu pryč.Možná to bude trvat delší dobu než zapomeneš,ale zkus to,chce to čas.Pokud to nezvládneš,jdi od toho vztahu.Nevím jaké jsou Tvé rodinné poměry,pokuj máte děti rozhodování bude jistě težší.Je to jen můj názor.Přeji Ti moc úspěchů.ILA

Pratele, pomozte. Jsem na dne. Zkuste si predstavit situaci, kdy je vase zena znasilnena a behem znasilneni se ji to zacne libit. Vy jste jen nekolik metru od mista, kde se vse deje. Mate pocit, ze neni neco v poradku, chcete jit pomoci, ale neprinutite se, protoze ji stale verite a doufate, ze je vse OK. Druhy den se vsak vse naplno dozvite odjinud. Zena se nasledne doma chova jako po stastne nevere, teprve kdyz ji reknete co vite, zacina i jeji (male) trauma prosvitat na povrch. Je vsak spokojenejsi, ma vetsi sebeduveru, ma vas zdanlive radeji, ale pocity ktere vas provazi jsou hrozny. Trva to tri mesice. Pocity z vlastniho provineni, nevera zeny, navic sledovana spolecnosti, ktera toho druhyho zna (vsichni to prokoukli, protoze ho znali, jen ja ne). Zdravotni problemy, znasobeny psychickymi depresemi, to je to co me trapi uz dlouho, vanoce na krku... Zena v pohode a ja naprosta troska. Co dal?

Chybička se vloudila. Vánice už tu máme, ale já Vám přeji samozřejmě krásné, klidné a spokojené VÁNOCE !!!!!!

Krásné Vánice, mnoho štěstí a zdraví všem přeje JANA

Ahoj Ivane,já měla takovou radost, když jsem od Tebe našla zprávu! Děkuji Ti, že jsi si našel čas a ozval se mi. Moc si toho vážím, obzvláště když Ti asi není nejlépe, jak vyplývá z textu. Chtěla bych Ti napsat něco povzbudivého, ale nějak nenacházím slova dostatečně vhodná pro autora všech těch fundovaných, citlivých a hřebík na hlavičku bijících příspěvků podepsaných Ivan Ast. Tak snad jen úplně obyčejná slova: vydrž, chlapče, zase bude lépe ( jen pesimisté tvrdí, že lépe již bylo ). Máš nesmírný dar rozdávat sílu lidem na dálku. Tak bych Ti chtěla za všechny kousíček vrátit, taky ji potřebuješ. Ahojky, hezky se vyspi, měj krásný den a pokud se sem už nedostanu, tak pěkné, klidné svátky. Ale pokud nezmrznu, asi ještě zítra přijedu. Zdravím JANA

Ahoj JANO!Jsem nesmírně rád, že jsi se ozvala a že se máš v rámci daných možností relativně dobře. Tohle životní období asi pro Tebe nebude jednoduché, nemá však cenu skládat zbraně do klína a propadat beznaději. Víš, docela věřím na osud, který má každý z nás do určité míry předurčený, je však nutné být připraven a v kritických chvílích být schopen osudu pomoci. A to Ty zcela jistě jsi. Diskuse na Doktorce bez Tebe tak trochu skomírá, sporadicky se tam objeví nějaký příspěvek. Lidé mají asi plnou hlavu předvánočních starostí, není čas podléhat depresím. Což je na jednu stranu dobře. Na druhou stranu já jsem asi výjimka, protože po poslední návštěvě psychiatra k mým obvyklým lékům (Buronil a Tegredol) přibyl ještě Risperdal a Tiopridal nebo něco takového (neuroleptikum). Pomáhá mi to, tak to konzumuji a nepátrám po tom proč. Budu šťastný, jestli budeš mít chvílemi možnost a příležitost a opět se ozveš. Přeji příjemné svátky.ZdravíIvan

Ahoj IVANE !!!!!!Moc Ti děkuji za milá slova. Moc bych Ti chtěla napsat, ale zatím nemám možnost. I Tvůj vzkaz jsem objevila až dnes. Jsem bez práce, jak jinak, doma internet nemám.... Moje profese se soustředila do Prahy a Brna, tak pomalu přemýšlím o životě z existenčního minima. Ale včera jsem dostala za úkol něco naprogramovat, pokud se to bude líbit, tak snad i nadějí, i když tomu moc nevěřím ... Tak jsem zase na dva tři dny tady, já bych tu zůstala!!! Jenže tady jsem už jen jako host. I když po 15ti letech se mi na to hostování těžko zvyká.Nezaměstnanost mě zatím neskolila, ale nevím, nevím, už na mne padal splín, když jsem se tak snažila celý měsíc najít práci a nikdo se se mnou ani nebavil. Ne že by nebylo co dělat, ale pocit zmaru člověka brzdí. Zase jsme narazili na dcerunčinu pěstičku, tentokrát to ale bylo natolik zlé, že jsem se rozzlobila, samozřejmě v duchu, v reálu k tomu není vhodná konstelace, a řekla si, že by jednou ona mohla narazit na pěstičku moji. Brrrr, to jsem potvora.Dřív by mne něco takového ani nenapadlo. Jestli to je pozitivní vliv terapie, přetečení míry únosnosti nebo něco takového - nevím. Nejsem na to vůbec pyšná, po pravdě je mi ze mě nanic, že jsem došla až k zlobě, ale fakt je, že to na rozdíl od deprese, lítosti a sebeobviňování nebolí. Budu tu po odpolednách ještě zítra i pozítří, tak vás, kdo mě pamatujete a budete mít čas, moc prosím, NAPIŠTE MI !!!!!! Ahoj všichni !!!!!! JANA