Deprese

Ahojky Báro, škoda, že jsme od sebe tak daleko, bylo by dobré se scházet a být kámošky, které se navzájem chápou. Nikoho ve svém okolí takového namám. Ta váha mě také trápí, hodně jsem po všech těch lécích (oblbovákách) přibrala. Nějak to nejde dolů. Jak zvládáš učit se ? Já už jsem ráda, že se učit nemusím, asi bych na to neměla sílu. Znáš ty hrozné pocity smutku, beznaději, prostě, že chceš umřít, nejen se potrestat ? Já to mívám tak 1-2 krát do měsíce. V tu chvíli mně skutečně nikdo a nic nepomůže. Chce to jen přežít, třeba si vzít o prášek navíc a jít spát třeba už odpoledne. Bojím se těchto stavů už dopředu, jinak zvládám tak nějak, ale uvnitř je hrozné prázdno, hrozná bolest. Tak se zatím mějte a držte se všechny. Pá. Kristýna

Ahoj Kristýno!I já jsem brala Remeron,v tom Havířově a strašně jsem se divila,že najednou z ničeho nic přibírám,přibrala jsem tam asi 4 kg,potom doma ještě asi 1-2 kg.I má psychiatrička mi řekla,že ted budu přibírat-po Zyprexe.Jsem z toho neštastná,rozbrečela jsem se u ní.I když už dávno na váhu kašlu,tak mě to štve,ale to by asi štvalo každou ženskou vid?Alespon po tomto léku spím,přestím jsem asi 6 týdnů spala jen tak 3-4 hod.za noc.Lékaři do mě ládovali všechno možné,ale nic nepomáhalo.Ted beru tu Zyprexu a Fevarin.Znovu mi je nějak úzko,mám strašnou chut se nějak potrestat-ublížit si,ale to nespím.Chci se jet léčit do té Prahy a tam už musím jet relativně v pořádku.Jsem zž sama ze sebe neštastná.Ale určitě doporučuji hospitalizaci,jak tobě Kristýno tak i Mirce.Člověk si je v nemocnici alespon trochu jistější-že mu tam pomůžou.Ale taky bychom se měly snažit samy-to mi zase pořád opakuje ta má pí.dr.Prý to jde.Mi tedy asi nejvíce vyhovuje to vyhrožování atd.,ale co dělat,když je člověku tak strašně špatně,nic se mu nechce-natož snažit se,chce umřít a raději nic nec ítit?Ale musíme věřit,že to bude lepší,MUSIME!!!

Ahoj Mirko, Steven, Báro a ostatní, taky se přikláním k již zde zmíněným názorům, abys moc nebrala ohled na manžela a šla se léčit. Také záleží na tom, jak Ty se cítíš a co od toho očekáváš. Je potřeba vše zvážit, ani já si to nemůžu vzhledem k práci dovolit, zatím ne. Mám strach, že bych o vše přišla. Obdivuji Báru, která studuje medicínu a ještě se tím netají, že má psychické problémy. Jsi inteligentní a rozumná holka. Já zatím takovou odvahu nemám, abych to před okolím netajila. S tím Remeronem je to pravda, že člověk přibírá a Zoloft skutečně má působit opačně. Ale je celkem k ničemu alespoň pro mě, protože já jsem cítila šílený vnitřní neklid, což bylo snad ještě horší než otupělost. Někdo tady doporučoval ten Efectin, zapomněla jsem se o něj doktorce zmínit, noc nic , udělám tak příště. Steven, ptal ses, jaký je rozdíl mezi workoholismem a depresí. Já bych řekla, že zřetelný, to přece není podobný. To první je závislost a posedlost prací a deprese je hluboký smutek, beznaděj, pláč někdy, strach, nechuť cokoliv dělat atd. Jinak Báro díky za ty informace ohledně léčeben-terapie, i pro mě je to důležitý. Já jsem byla v léčebně jen s anorexií, a to jsem byla ještě mezi dospěláky, tehdy mi bylo 14 let, takže to bylo o ničem, připadala jsem si tam jak exotická bytost . Tehdy nebyla natolik tato porucha známá, že to nikdo nechápal, proč tam jsem, myslím z těch pacientů. Dnes už je to asi jiné. Tak budu končit, myslím na vás na všechny, pište, ptejte se, nestyďte se o tom mluvit. Kristýna.

Milá Doktorko,abych doplnil informace: moje přítelkyně absolvovala u různých odborníků mnoho různých vyšetření páteře s výsledky jako v začarovaném kruhu - vždy lékaři předepíší jiné rehabilitační cviky (někdy dokonce zavrhnou jako zcela nevhodné předchozí cviky) a to tak dlouho, až vlastně cvičí to, co poprvé. Se zrakem dříve neměla potíže, ale nyní probíhají vyšetření zhruba stejně jako s onemocněním páteře (lékaři jí předepisují dioptrie tam a zase zpátky - prý jsou oči naučené příliš akomodovat a je těžké určit správnou korekci!!! - to trvá už asi 2 roky a přináší to sebou další problémy = bolesti hlavy, únavu,...). Při posledních vyšetřeních dokonce lékaři zkombinovali příčiny = na rehabilitaci jí řekli, že má namoženou krční páteř, protože nevidí a na očním jí řekli, že nevidí, protože má problémy s páteří?! Myslím, že se moc nepletu, že díky psychickému stavu navíc nyní trpí opakujícími se nevolnostmi (na které dostává neschopenku a "chemii" = prášky, pokaždé na "něco jiného" - doufám, že jí to nadobro nerozhodí imunitu!?), takže se ke všemu připojil strach o ztrátu zaměstnání...Vyzkoušela konstituční homeopatii, psychoterapeutku, masáže ... zklamání už bylo dost, teď sama říká, že je hodně na dně, čemuž se ani trochu nedivím a mám strach, kdy ji vůbec opustí naděje, že to někdy bude lepší ... i já jsem úplně bezmocný a nedokážu jí dát ani žádnou útěchu (ani se mi příliš nedaří odvést alespoň na chvíli její pozornost jinam, vždy jsou její starosti větší a všudypřítomné - což je pochopitelné: když bolí celé tělo a nevidíte - na to se asi příliš zapomenout nedá) ... úlevu nachází snad už jen v církvi (???)

Otazka pro p. doktorku, nebo kdo dokaze zodpovedet tenhle dotaz: jaky je rozdil mezi depresi (obecne) a workholismem ? ;-)Dik predem za odpoved.;-)

Hi all,muj znamy ma takovou zkusenost (snad jeste jeden takovej 'nepodstatnej' - a mozna prece jen nejdulezitejsi detail - je to zkusenost ze Slovenska :-) ), ze je z urciteho mesta, a jel za psychiatrem (doktorkou) do krajskeho mesta, vzdaleneho 10 km. Kdyz sestra vylezla (do cekarny), zeptal se ji, jestli se zde objednava a tak, a vona se prvni vec pouze zeptala, odkud je. Kdyz ji rekl, vona, ze nemuze prijat dalsi pacienty, protoze ma plno... Nic vic, nic min...Co ktomu dodat ? Udelejte si svuj nazor.Nakonec tedy jel do jineho mesta (v tom meste kde bydli neni ani poliklinika, jen klasic. obvodaci), a tam zrovna byla velice "prijemna" sestra, az se divil, ze vubec takova 'kachna' je vubec na takovem oddeleni... :-|Normalne je znechucen, ze vubec nekam jel... Jsem zvedav, jake zkusenosti mi pak sdeli po prvni konzultaci s doktorem... Drzim palec, at to zvladne v pohode ;-)Budte radi, ze nejste na Slovensku... :-| To by ste si asi rovnou hazeli... :-( Fu.kin' Slovakia!Slovakia sux! :-(Doufam, ze jsem vam moc nezkazil naladu, proto preji hodne dobre nalady a budte asertivni - kdyz vas nastve naka sestra/doktorka, vys...te se na ni, a jdete za jinou, ale radsi at narazite hned na poprve na dobre lidi :-)

Ahoj Mirko,Stevne a ostatní! Já jsem se tak zhruba před dvěma týdny vrátila z pětitýdenního léčení v Havířově a musím říct,že se mi tam dokonce i líbilo.Opravdu to tam nebylo špatné,bohužel ta léčba tam mi vůbec nepomohla!Byli tam na mě moc hodní a to byla ta chyba.Já jsem si tam asi tak tři krát ublížila a oni mě přesto pustili domů bud na propustku-na jeden den nebo na dovolenku-na víkend.Na dovolenku tam měl každý právo jen jendou.Jinak jsem si tam připadala,jako v klasické nemocnici.Bylo to tam taky moc hezké.Na pokoji jsme byly-holky,po čtyřech.Každý den tam byly skupinové terapie a relaxace,ráno i rozcvička-všechno nepoviné.Taky nám tam dve krát denně měřili teplotu,jednou týdně se vážilo a měřil se tlak.Každý den byla vizita a taky samozdřejmě návštěvy.U vizity se dala domluvit i propustka do města s návštěvou.Všichni tam byli milí,přátelští.....na mě to bohužel neplatilo.Spíše na mě měli být přísní a neměli mě nikam pouštět,abych věděla,že nic není zadarmo.Já jsem se jeden den pořezala holítkem ve sprše,a to mě hlídala sestra,a druhý den mě pustili na propustku domů,což asi byla chyba.Taky jsem tam absolvovala šest krát alektroléčbu-šoky,ty mě,ale taky nepomohly.Až když jsem se vrátila domů a má psychiatrička mi vyměnila léky a byla na mě přísná a vyhrožovala mi tím nejhorším pavilonem v opavské psych.léčebně,tak jsem se začala strašně moc snažit a je mi už o něco lépe.Opavská psychina je opravdu "sado maso",tam se s nikým nepárají,jsou přísní až nepříjemní.Byla jsem se tam asi před třemi lety léčit s mentální anorexií a vydržela jsem tam jen asi 10 dnů,potm za mě rodiče podepsali revers.Ale právě ta přísnost je správná!!!Opravdu!!!Ted jen čekám až mi zavolají z Prahy kdy tam mám nastoupit na tzv.Kognitivně-Behaviorální terapii,která by mě už konečně měla všech problému zbavit.Mirko opravdu neváhej!!!Jestli máš jet do Kroměříže,tak jet!Já tam měla jet taky,ale ta Praha mi vyšla dřív,proto jedu tam.Jinak se klidně ptej na co chceš a měj se moc,moc hezky!!!

Rok se lecim s depresi. Nejdrive jsem uzivala perfektni lek REMERON, ktery opravdu pomahal. Navic trpim nespavosti a Remeron mi i s timto problemem pomohl. Jedinou nevyhodou je to, ze se po nem pribira. Mela jsem neustale obrovskou chut k jidlu. Proto mi pi. doktorka zmenila Remeron na ZOLOFT, ktery ma opacne ucinky co se tyce vahy. Na deprese taky pomaha, ale s tim spankem je to uz horsi. Myslim si, ze dnes existuje spousta dobrych leku, ktere nejsou navykove, ale clovek trpici problemy s depresi by mel vedet, ze se mohou opakovat, ale vzdy nastane obdobi, kdy je zas dobre.

Hi Baro,napis ji jeste, jak to tam chodi, co tam delaj a tak, to myslim take chtela vedet... ;-|P.S. A napis treba co ti to prineslo a tak...

Ahoj Mirko, prosímtě s tou hospitalizací vůbec neváhej!!!Manžel Ti opravdu neradí správně.Mě je 20 a byla jsem už hospitalizovaná 2 krát a musím říct,že o mě ještě nikdo neřekl,že bych byla bláznivá nebo o tom spíš nevím.Psala jsem si s kamarádkami,spíše jsem na svou stranu získala ještě více těch kamarádek.Byly na mě moc hodné až jsem byla sama překvapena.Měla jsem se ted jet doléčit do Kroměříže,ale nakonec jedu do Prahy a nestydím se za to ani trochu,ale je to asi tím,že už jsem na psychině hospitalizovaná byla.Opravdu neváhej.Vím,jako ostatní a jako ty,že je to nesmírné utrpení,které málokdo pochopí.Držím Ti palce,měj se hezky.Držím palečky i Krystýně.

Hi Mirko,s tim rikanim, ze se musela lecit v blazinci - to je tak - pokud by to zustalo jen mezi tebou, manzelem a lekarkou a oficialni 'decret' v zamestnani a tak by se nezminoval, ze jde o Kromeriz a takovou a takovou lecebnu - zkratka - chranit si sve soukromi... :-|To ze ti manzel tam zakazuje, to neni zrovna vzorovy priklad blizneho... :-(Nejspis se boji, jak jsi nastinila, pomluv, ale pak mu dej otazku, co si vic vazi, ze chces byt ok, nebo si vic vazi nazoru lidi "od vedle"...?Drzim palec a ozvi se, jak se vede! ;-|

Pravidelne ctu tyto stranky. Ja take trpim depresi a uzkosti jiz dva roky. Pani doktorka pri posledni kontrole mi rikala, jestli bych nechtela zkusit ustavni lecbu v Kromerizi. Rozbrecela jsem se tam, ze tam nechci. Prosim, je tu nekdo, kdo ma zkusenosti s lecenim v psychiatricke lecebne a jak na to regovalo okoli? Manzel mi zakazuje tam jit, ze pry by pak vsichni o me rikala, to je ta blazniva, co se musela lecit v blazinci. Ale vzdyt ja nejsem blazen_! Je to silene utrpeni, zit s touto nemoci.

Hi Kristyno,co se tyce tech tvych myslenek, proc tu jsme a tak, doporucil byc ti precist si od Raymond-a A. Moody-ho dve veci, ktere napsal - Zivot po zivote a Svetlo na dtuhe strane (myslim, ze se to tak jmenovalo ;-)).Je to sbirka vypovedi ruznych pacientu a take nazor a dalsi vedecke studie na toto tema - zkratka pacienti prezili svou klinickou smrt a jsou tam vypovedi toho, co vse zazili...Jinak jsem se s R.A.Moodym setkal osobne, kdyz byl na Slovensku a zda se, ze krome toho ze je doktor a filosof a nevim co jeste ;-), je do cela pohodovej American... ;-)Zatim jen tolik ;-)See Ya!

Ahoj Steven, mam pratele, nekolik, ale je malo tech dobrych, vernych, kteri Te neodkopnou, kdyz Ti je zle. Kluka mam take, chape me, pomaha mi, ale nestaci to k tomu, abych byla zdrava a netrpela necim tak silene nesnesitelnym, dalo by se rict i zhoubnym, protoze to cloveka srazi az ke dnu a citi se jako nula, mysli se, ze nic v zivote nema cenu a proc tu vlastne vsichni jsme, kdyz stejne jednou umreme a cas tak leti, starneme a my s depresi jeste k tomu trpime ! Ano trpi svym zpusobem hodne lidi, a to ruzne, ja vim, ale maji treba k tomu nejake duvody napr. smrt nekoho blizkeho, rozvod, ztratu prace apod. , me nic takoveho nepostihlo a jsem psychicky na dne ani nevim z ceho, tahne se to a prohlubuje se to vice a vice. Snazim se presto vsechno vypadat a fungovat nejak normalne, aby nikdo nic nepoznal, ale jde to hodne tezko, nekdy skoro vubec !Ten Efectin jsem nezkousela, reknu o nej sve doktorce, diky za tip.Preju vsem co nejmene spatnych dnu. Kristyna

Hi Kristyno,pises, ze je ti 24, a si sama, a co pratele ? Jedna z veci, ktera je dobra 'na depresi' ;-| je stykat se s prateli... Mas nake (musis mit prece, ne ? ;-)) nebo kluka ?Psychoterapie by ti mohla pomoct a co se tyce antidepresiv, zkousela si take nejnovejsi Efectin ?Drzim palec a napis prubezne, jak se ti vede ;-)

Dobrý den milá Doktorko,čtu tady příspěvky lidí s depresemi - mám pocit, že by diagnóza odpovídala nemoci mojí přítelkyně (nakonec sama chvíli navštěvovala psychoterapeutku, ale léčby zanechala). Chci se Vás zeptat, jak jí mohu pomoci - osobně nemám s depresemi žádné zkušenosti, dokonce se podvědomě bráním empatii (snad, abych se sám depresi nenaučil...)Myslím, že psychika mojí dívky byla ovlivněna především rozchodem rodičů v pubertě - dále výchovou z níž si odnesla pocity nedostatečnosti (nízké sebevědomí) a v neposlední řadě i "rodovým" onemocněním páteře.Zpočátku jsem se trápil pocitem, že mě má málo ráda (očekával jsem větší euforii v zamilovanosti) a velice nízkou mírou vzájemné komunikace (nechtěla nic "řešit") = seznámili jsme se v období, kdy nastoupila studium VŠ s až přehnanou snahou "dokázat si", že to zvládne - pak se výrazně zhoršily bolesti zad a následně zrak, občas má pocity nevolnosti (veškeré lékařské prohlídky se úplně míjejí účinkem), studium přerušila - tyto stavy trvají skoro 3 roky. Trochu se její nálady zlepšily, když našla útěchu v křesťanské víře (ale ani v ní se nemůžeme shodnout - vše bere příliš doslova a až spiritualisticky). Nechci jí radit, ani nic předepisovat, ale opravdu nevím, jak jí pomoci - navíc někdy nedokážu potlačit pocity křivdy a svoje egoistická přání, přestože vím, že to nemá lehké ... nějak hodně mi chybí společná radost do života a vůbec zájem o společný život... když jsme spolu je unavená a nejraději spí.

Ahoj všem, čtu tuto diskuzi už docela dlouho, ale ještě jsem se neodvážila napsat. To co tady všichni popisujete moc dobře znám sama na sobě. Trpím depresí už řadu let, dříve to tak silné nebylo. Je mi 24 let. Jak psala Bára, co všechno užívala, tak můžu říct to samé, že i já jsem užívala zhruba tak 16 různých neuroleptik, antidepresiv a anxiolitik. Taky jsem měla Báro anorexii jako Ty. S tím poškozováním žádné osobní zkušenosti nemám. Znám co to je se nenávidět, ale nedokázala bych si dělat nějakou bolest. Můžu vám říct, že mě z deprese natrvalo nevyléčilo nic. Vždy mně to jen zmírnilo příznaky, také jsem mohla alespoň spát. Prostě bez prášku neusnu. Teď užívám ráno Zoloft , abych mě to povzbudilo a večer Risperdal a 1/2 Remeronu, díky této kombinaci spím jako mimino. Taky bych měla nastoupit do léčebny, ale bojím se ztráty práce, protože se jedná o řadu týdnů či měsíců. Mám jednou za čas takové stavy, že hrozně moc nechci žít, ale zároveň se moc bojím smrti. V těchto chvílích pořád brečím, což není tak často, když už brečím, tak třeba 4 hodiny v kuse. Místo toho sebepoškozování mám zase sklon k tomu míchat prášky s alkoholem. Jsem z menšího města, kde bohužel nemám skupinové terapie apod., takže musím bojovat sama. Mé deprese většinou pramení z hrozné samoty, pocitu opuštění a naprosté zbytečnosti. Říkám si a zatím si stojím, že kdybych tu nebyla, tak nikomu nebudu chybět, nezůstane po mně nic, každý na mě brzy zapomene. Je to hrozně smutné uvědomění. Kdo nezažil hlubokou depresi, tak nemůže vědět, jak moc je člověku zle, jak to hrozně bolí vnitřně. Určitě víte, že okolí naše nálady a stavy moc nechápe. Někdo říká, že se to dá překonat vůlí, ale není to bohužel pravda. To je prozatím vše, co jsem chtěla napsat. Budu tu s vámi už často, takže můžu kdykoliv napsat. Držím všem palce, ať těch smutných chvil a bolestivých je co nejméně. Kristýna

Ewa z SR si tu ?

Ahoj Ivane, před nedávnem jsem díky tomu, že jsem se dostala do problémů, jsem objevila tyhle stránky. Tvoje příspěvky na mě udělaly opravdu velký dojem. Bohužel v poslední době jsem tvoje příspěvky už neobjevila. Pokud můžeš, ozvi se mi, prosím.

Dobrý den. Je mi 20 let a nevím, jestli mám depresi, ale patrně ano. Jsem dost přecitlivělá, stačí malý podnět a už pláču. Také mám pocit, že jsem úplně na nic. Hlavní problém je, že stále nad něčím přemýšlím a mám toho pak plnou hlavu a nevím jak to říct. Vždycky si dopředu myslím, že to lidé pochopí úplně jinak a proto mám značnou komunikační bariéru. Také se bojím zeptat, bojím se, že se ztrapním. Myslím, že to začalo už doma, protože moje máma at udělám cokoli , je to špatně. Kritizuje mé názory, když se tedy odvážím uvést nějaký svůj a když není stejný jako její. Kritizuje mé jídlo, kritizuje mého kluka, mé oblékání. Podotýkám, že se oblékám jako asi pětadvacetiletá žena, žádné výstřelky. Nejsem vegetariánka, pouze se snažím doma zavést jídelníček s větším množstvím zeleniny. Moje máma má jen základní vzdělání, já dělám vysokou a ona mi vždycky, když řeknu něco, co jí není po chuti, řekne, at na ni nechodim s těma inteligentskejma průpovídkama. Hlavním pramenem mojí deprese je tedy moje máma, moje závislost na ní a na tom, jestli mi "schválí můj život". Poraďte mi prosím nějakou radu do začátku, jak se chovat k rodičům. Existují také nějaké čaje pro zlepšení nálady? Děkuji, Elenika