Kolektivní nevědomí
Je to část lidské mysli, která patří k neviditelné straně života; zůstává ukryta před naší vědomou pozorností a v podstatě neznáme její obsah. Je to ta část mysli, kterou rád nazývám „osobním nevědomím“, ale nenechte se tím termínem příliš svázat, je to jen další technická konstrukce, které je třeba rozumět. To, co nazývám osobním nevědomím, je ve skutečnosti jen jiný název pro to, co běžně chápeme jako nevědomí. Tady používám přídavné jméno „osobní“, abych v textu rozlišil tento druh nevědomí od kolektivního nevědomí. Současní kulturní lidé se s termínem nevědomí běžně setkávají při svých každodenních zkušenostech a přijímají ho. Pojem kolektivní nevědomí není tak vžitý ani známý. Zkrátka: osobní nevědomí je to, co zažíváme jako jednotlivci, a kolektivní nevědomí je to, co zažíváme všichni.
Po pravdě řečeno, ve skutečnosti ani nevíme, jestli nevědomí vůbec existuje, ale jsem o tom naprosto přesvědčený. Jeho přítomnost nám odhalují způsoby chování, které nemůžeme nijak ospravedlnit, volby, jež nechápeme, reakce na události, které svou energií neodpovídají události jako takové, nebo - pro mě osobně nejoblíbenější - jazykové přeřeky, jež nás dostávají do trapných rozpaků, protože prozrazují skryté touhy, které jsme neměli v úmyslu zveřejňovat. Mnozí považují nevědomí za tajuplné, až hrůzostrašné místo, ale to, že se k němu prostřednictvím snů můžeme tak snadno dostat, je pravděpodobně jedním z nejvíce vzrušujících vlastností lidské bytosti.
Stojí za to zopakovat si, že kromě neviditelných, znepokojujících, otřesných a děsivých sil, které unikají pozornosti pod povrchem našeho myšlení, je nevědomí rovněž domovem intuice, představivosti, tvořivosti a nenucenosti. Odtud také přicházejí naše sny. Ještě důležitější je: dokážeme-li přijmout existenci nevědomí, patrně pro nás bude jednodušší překlenout propast a pochopit vše, co zahrnuje kolektivní nevědomí.
Kolektivní nevědomí sahá dokonce hlouběji než nevědomá mysl. Obklopuje ho suma zkušenosti, kterou mají všechny lidské bytosti. Spojuje každého jedince s každou další osobou žijící na této planetě, vrací nás prostřednictvím naší genetické historie zpátky k počátkům času jako takového. Vzhledem k tomu, že tuhle teorii nemůžeme vědecky dokázat, víme o této existenci jen díky shodné zkušenosti, kterou kolektivně sdílíme. Neuvěřitelný dosah médií to ještě umocňuje. Copak existuje člověk, který si pustí zprávy a necítí emocionální pnutí, když je konfrontován s událostmi, které se dějí ve světě? Můžeme si namlouvat, že taková odezva je jen osobní záležitost, ale existuje silná zkušenost, že to, co se děje ve světě, hluboce prožívá a cítí každý z nás; hloubka těchto pocitů má svůj původ v kolektivním nevědomí.
Opravdová krása toho, jak kolektivní nevědomí ovlivňuje naše sny, tkví v tom, že skrze sdílenou úroveň lidské zkušenosti se může člověk, kterému se zdá sen, spojit se symbolickým významem, o němž v bdělém stavu nemá absolutně žádné povědomí. Tím chci říct: i když osobně neznáte určitý obraz, je možné uvědomovat si jeho symbolický význam na hlubší úrovni. Často to od člověka, kterému se sen zdál, vyžaduje, aby se trochu zamyslel a pátral po tom, co se mu ten sen snažil říct. Navíc to asi vyžaduje přijmout jistou dávku důvěry jako pravdu, že se nám nabízí určitá informace.
Kolektivní nevědomí propojuje všechny lidské bytosti, a proto neexistuje nic, s čím bychom se nedokázali spojit, když otevřeme mysl a srdce, aby se nám mohla odkrýt tajemství, jež jsou dosažitelná v odvrácené straně našeho života.
Zdroj: Maichel Lennox - Řeč snů, nakladatelství Noxi
Vladimír Přívratský
- Odpovědět
Pošli odkaz