Reklama

Smutek

Smutek je uvolnění, projev zklamaných očekávání a přání, jejichž napětí se rozplývá. Smutek zraňuje a bolí, protože jeho podstatou je vzdát se toho, k čemu jsme připoutáni - ať je to zlatá medaile, majetek, nebo milostný vztah - a žít se ztrátou. Jeho příznaky - mdlou pleť, unavené oči, povolenou tvář, nachýlená záda, zplihlá ramena, monotónní, tichý hlas - známe všichni.

Přirozeně se smutkem ze všech sil bojujeme: chceme být štastní. Honba za štěstím je právem všeho lidu, je to všeobecná posedlost. Domníváme se, že jediná cesta ke štěstí a rozzářeným očím se smutku vyhýbá, ale opak je pravdou - radosti dojdeme jen jeho přijetím. Protože smutek je nevyhnutelný, je zdravou odpovědí na rány, které naše očekávání v životě neodvratně dostávají. Chtěli bychom zůstat stejní, ale život se mění: trpíme bolestí z přizpůsobení. Jenže zklamání se nelze vyhnout.

Smutek nás spojuje s jádrem naší zranitelnosti a primárních vazeb, z nichž je spletena sít' našich zkušeností. Je to energie z uvolnění, tanec, pod jehož kroky se rodí uzdravující katarze, tolik důležitá pro plynulost a pružnost naší bytosti. Smutek je transformujícím prostředkem, který zdůrazňuje nevyhnutelnost změny a potřebu růstu a rozpouští naši strnulost a touhu po jistotě, bezpečí, stabilitě. Nenaplní-li se naše očekávání a touhy, nikdy bychom je neměli zpětně hodnotit jen proto, abychom se zbavili bolesti naopak bychom měli doslova i přeneseně zpívat blues.

Snaha vyhýbat se smutku má za následek povrchní štěstí, jistý druh "krabičky smíchu", která maskuje zcela zjevný spodní proud deprese: na takovou stanici je naladěno mnoho životů.

Thoreau má dnes pravdu víc než kdykoli jindy: většina lidí žije v tichém zoufalství, v maskovaném strachu, zlobě a smutku, které se jim naopak stávají stálými hosty.

Reklama

Děti pláčou často. Neustále je potkává zklamání a ony dávají najevo své neštěstí a nespokojenost. A když se vypláčou, je po neštěstí. Brzy se ale naučí, že pláč a smutek nejsou správné a je radno se jim vyhýbat: "Neplač už", "Nebuď padavka", "Jestli budeš plakat..." atd.

Velice snadno lze upadnout do pasti a snažit se děti chránit před nástrahami života a jeho nevyhnutelnými zklamáními. Pamatuji se, jak jsem jednou vzala svého syna do restaurace na Big Sur, abych mu koupila horkou čokoládu, kterou jako dítě miloval. Ale v restauraci mi řekli, že čokoláda došla. Nikdy předtím se to nestalo. Jonathan ji musí mít. Jonathan ji zbožňuje. Zkoušela jsem to různě: "Nemáte čokoládový sirup a mléko?" "Nemáte nějakou instantní?" Jonathan to pozoroval s rostoucími rozpaky a nakonec mi řekl: "Mami, nech to být. Já jsem jenom zklamaný."

Chráníte sami sebe i své děti před zklamáním, utrpením a smutkem? Uvědomte si, že tím jen sebe i je chráníte před zdravým během života. Taková ochrana není k ničemu. Znám velmi úspěšného podnikatele, který denně "boduje" v práci, má skvělou rodinu a zdánlivě si neodepře žádnou světskou radost. Ale kdykoli se s ním setkám, obklopí nás aura smutku a tíhy - ve skutečnosti se totiž zoufale bojí přiznat si porážku, bolest nebo zklamání. Falešný závoj spokojeného života je popravdě těžkou rouškou deprese, která pokrývá všechno, co dělá, a veškeré zlato jeho života obrací v smetí. Ale on se bojí přiznat si své utrpení sobě i druhým. Uvědomuje si, že jeho domeček z karet by se zhroutil. Kdyby si dovolil plakat, jaká stavidla by tím asi otevřel? Podobně jistě mnozí známe lidi s neustálým smíchem na tváři, který je jen průhlednou zástěrkou skutečných pocitů.

Smutek signalizuje potřebu uvolnit vazby a závislost. Zazpívejte si blues svého života a zjistíte, že projev smutku přináší úlevu a radost. Když vás život zklame a postaví se proti vašim nejhlubším přáním, smutek je upřímnou odpovědí, jejíž očistná energie vysvobodí i všechny ostatní pocity.

Zdroj: Mapy extáze- Gabrielle Roth a John Loudon

Reklama

Komentáře

viki (Ne, 1. 4. 2001 - 11:04)
Mila autorko, nevim, kde jste obdrzela tyto informace,
ale pri cteni vaseho clanku jsem se musela smat, hlavne
kdyz jste posunula Britanii az na nejake treti nebo ctvrte
misto. Bydlim v Anglii, kde nedavno byly uvedeny tyto
vysledky - obeznich je tady 60%, v Americe to bylo myslim
80. A nato ani nepotrebujete vysledky, staci, kdyz
vyjdete do ulic a rozhlednete se kolem sebe. A to nejen
ze je tady hodne oplacanych, tim myslim ti, co vazi o ctvrtinu
vice nez by meli, to se mi zda, ze je tady prakticky kazdy
pres tricet, ale jsou tady lidi tak tlusti, ze jsem to
jeste v zivote nevidela.
Taky si nemysim, ze mit o ctvrtinu vasi "idealni vahy"
navic je obeznost, spise nadvaha. Mam sedesat kilo pri
stosedumdesati centimetrech, kdybych pribrala o patnact
kilo, mela bych nadvahu, ale jeste bych nebyla obezni.
Zdena (St, 4. 4. 2001 - 13:04)
Článek se mi moc líbil. Napadlo mě, že všem napíšu, jak zpívám své blues: Používám psaní. Když se mi něco stane, co mi přinese smutek, sednu si a píšu. A vypíšu jak to všechno bylo, co jsem si u toho myslela, jak to na mně působilo, co mou dušičku u toho bolelo. Často do psaní vložím i to, jak by asi situaci řešil nezávislý pozorovatel a zapíšu výsledek působení na duši. To je také dobré. Také zauvažuji, když se jedná například o mezilidský spor, co druhou stranu mohlo vést k takovému jednání. Psaní není rychlá metoda, ale právě svou pomalostí způsobuje neunáhlená rozhodnutí a určitou katarzi pro svou vlastní mysl a psychiku. Radím tuto metodu používat. Pomáhá.
Marcela (St, 25. 4. 2001 - 10:04)
Při čtení tvého článku jsem měla pocit, jako bych to snad psala já sama. Se svým otcem mám stejný vztah a taky jsem to už kolikrát nevydržela a všechny svý pocity na něj vychrlila.....až nedávno mi došlo, jak je to zbytečný, protože on to prostě nechápe, nepotřebuje projevovat city a ve svý sobeckosti nevidí, jak mi to chybí.....
No nic. Já mám opačný problém, jsem až moc citlivá a tak taky bojuji, ale spíš proto, aby mě tenhle svět neudusil.
Držím ti palce
adela (Pá, 6. 4. 2001 - 21:04)
Ja vim, delam to podobne. Kdyz me neco opravdu trapi, tak si vezmu sesit a vsechno si tam pekne napisu. Zjistila jsem ze je to daleko lepsi zpusob, nez se nekomu sverovat - nikoho tak neotravuji svymi problemy, pritom se uvolnim a mam pocit, ze jsem se nekomu vypovidala:-) Moje osobni rada by mohla znit, abyste, pokud neco podobneho delate, sve "dopisy" peclive schovali. Jednou jsem to ukazala velmi blizke osobe a nedopadlo to zrovna nejlepe. Nikdo jiny totiz vase myslenky a problemy nepochopi tak, jak je vnimate vy.
Klára (Pá, 6. 4. 2001 - 23:04)
Mám to podobně. když mne někdo naštve, tak mu píši dopis, kde se mu vypisuji z toho, jak mi ublížil a ze svých pocitů. skoro nikdy to neodešlu, ale dost se mi uleví a dotyčnému při tom odpustím.
veronika (Po, 25. 6. 2001 - 15:06)
Jen tak si brouzdám a snad je to náhoda či co a nacházím článek o smutku. Stačilo mi přečíst si pár prvních řádek a už mám slzy v očích. To, co je zde vysvětleno jako smutek, přesně sedí na mé pocity. Před několika týdny jsem tragicky přisla o milovaného človíčka a od té doby jsem jak tělo bez duše. Nic mě nebaví, do ničeho se mi nechce. Nejraději bych zůstala někde v koutečku a ať si svět plyne dál. Je mi to jedno. Vstávám, jím, chodím sem a tam, jdu spát. To se opakuje neustále.
Je to tak, smutek zraňuje. Odkud vlastně smutek vychází? Z myšlení, z myšlenek. Kudy chodím, tudy přemýšlím a neustále se mi vynořují jedny a tytéž otázky a je mi tak smutno a hlavně prázdno. Smutek bych ještě přirovnala k prázdnotě, nicotě, pocitu zbytečnosti. Ve zlomku vteřiny se život změní, ať už se jedná nekoupenou slíbenou čokoládu, špatnou známku či ztrátu milované osoby. Je konec, něco se změnilo. Jako důsledek té změny je marnost,zklamání a spousta dalších pocitů, které stejně mají jedno společné: smutek v ruku v ruce s bolestí, ať už okamžitou či ještě dlouho trvající.
Rady, které jsou na konci jsou skvělé, ale bohužel mě nepomáhají. Pravdou zůstává, že znám několik lidí, kteří pocit smutku řeší písničkami. Opravdu jim to pomáhá. Neměli byste ještě nějakou ješte jinou radu, která by pomohla i mě? Veronika
Markéta (St, 27. 6. 2001 - 14:06)
Já nevím, ráda bych poradila, ale myslím, že každému stejně pomáhá něco jiného. Mně celkem pomáhá sport. Při sportu nemám tolik možností trápit se smutkem. Vydám ze sebe vždy maximum. No a po sportování mám hlavně dobrý pocit, že jsem pro sebe něco uděla. A když pak přijdu utahaná domů, tak padnu do postele a spím. A tak si ty smutné dny postupně zaplňuji až po nějakém čase najednou vždy zjistím, že už vstávám nikoliv do smutného rána, ale do normálního rána, že den netrávím neustálým přemýšlením co by bylo, kdyby... a že mám z každého prožitého dne vlastně radost. Moc Vám přeji, aby Vás Váš smutek brzy přešel. Držím palce!!!
Ondra (So, 7. 4. 2001 - 01:04)
Máte pravdu, i mně se "deníková" metoda osvědčila. Jakmile něco prožiju, mám problém či naopak se z něčeho těším zapíšu si jej do počítače. Tak se mi zrodila již pěkná sbírka. A když si je čtu pozpátku, vidím, jak se vyvíjí moje myšlení, co mi teď zvedá náladu a co kazí. Zajímavý počtení, často se tomu i směju.
Já sám jsem byl vychováván k tomu, abych svoje skutečný pocity spíše zakrýval. U nás doma se nikdy nějak neprojevovali city a emoce a když se někdo radoval, tak se mu říkalo, ať nepřehání, že na tom nic není. Naopak, když plakal, zase se dověděl, že není chlap či nic nevydrží.
Hlavně jsem sám viděl otce jako velmi tvrdého, jako někoho, koho nic nerozhodí, nic nevyvede z rovnováhy. Snažil jsem se také takový být. Vždy předpisově milý, ne moc vzrušivý ... a hlavně ne slaboch.
A situace u nás taky nebyla moc růžová. Nebavili jsem se o prožitcích, o tom, že někdo něco prožívá jinak, když se druhý radoval, ostatní jen těžko jeho radost sdíleli s ním.
Neprojevovali jsme jeden k druhému sympatie ani rozhorčení. Vždy jaksi středem ... ani to ani to.
A ve mě to nějak vřelo, nemohl jsem pochopit, proč otce nic nerozhodí. A tak jsem jednou vybouchnul. Prostě jsem mu řekl, že si se mnou vůbec nepovídá, že moje pokusy o komunikaci končí na tom, že řekne, že teď má moc práce. A ptal jsem se ho, proč mi nikdy neřekl, že mne má rád, proč ne nikdy neobjal, proč ... Vyčetl jsem toho hodně, možná jsem to i trochu přehnal, ale byl to výsledek potlačování pravých emocí.
Od té doby pláču, když si před spaním vzpomenu na babičku a představím, že tady dlouho nebude (a já si s ní moc nepovídám), píšu kamarádů na emaily, že si cením jejich přátelství a jen tak zavolám mamince a řeknu jí, že ji mám rád. Jindy se zeptám babičky, co se jí dnes zdálo a co říká třeba na ...
Možná se to může zdát "normální", přesto je to pro mne pokrok.
Jestli se otec změní nebo ne, nevím. Přesto když měl nedávno svátek, nekoupil jsem již něco drahýho a nepopřál hodně štěstí, zdraví a spokojenosti, ale dal jsem mu jen malou čokoládu a pak jej objal. Vyhrkli mně slzy do očí ... jenže co mne potěšilo snad nejvíc ... i jemu, ano i mýmu tátovi ukápla slza!

Asi všechno nemohu svalovat jen na výchovu, ale sám vidím, jak se na mne promítla a jaký mám potíže se skutečným projevováním emocí. Je to zajímavý, ale chce to vůli, vůli plakat, když je člověku špatně, vůli chtít se radovat z maličkostí.
Vůli na sobě pracovat.
jana (Po, 25. 2. 2002 - 05:02)
hm, mě by celkem naštvalo, kdybych nedostala dárek, jaký dostávám. měn tyhle řeči jako že záleží na nečem jiném než na materiálnu (a proto někomu něco nekoupíme) přijdou jako maskovaný sobectví. mám kamaráda, kterej taky žije v totálním citovým zmatku jako ty a občas má výbuchy citů, kd ymi vykládá, jak mě má hrozně rád (ne milenecky, přátelsky), chová se asi hodně podobně jako ty. jeho výbuchy nikdy nezahrnují vnímání toho druhého, vždycky to pozitivní i negativní jen vychrlí a jde dál. jemu s euleví, mně nebo jiným lidem je hůř, protože něvěí, co sakra s takovým záchvatem dělat. a je podobně lakotnej jako ty.takže asi takhle... nezapomínej, že i ostatní lidi maj svoje problémy a svoje pocity, respektuje je a hlavně jim pod záminkou toho, že jim třeba i chceš pomoct, nic nevnucuj. tohle přesně ten můj kamarád dělá a přišel o hodně přátel, zřejmě včetně mě - jen bere, nic nedává, jen člověku cpe své blbosti a nevnímá druhou stranu... koho by to bavilo. Omlouvám s eza dlouhý příspěvek
Návštěvník (Po, 18. 9. 2006 - 20:09)
No jo,ale co když je někomu smutno jen tak samo od sebe? já už v poslední době,asi měsic, trpim neustálým smutkem a to k němu nemam ani duvod, pláču kvůli všemu co se mi přihodí, stačí maličkost a už jsem rozhozená a není mi pomoci,ani od mého přítele,ani doma, ani ve škole či u přátel, nikdo neví co mi je.... a já nevim co dělat, není to tak dlouho co jsem byla doopravdy štastná a tenhle stav přišel sám...
richard (Pá, 26. 10. 2007 - 14:10)
tršku jsem z těch chytrých řečí z hlavního článků podrážděný. Jsou to fakt moc chytré nesmysly myslím, že realita z tohoto návodu, jak si naplno prožít svůj smutek, trochu utekla Hezký den všem smutným
Slávka (So, 27. 10. 2007 - 21:10)
Milý Richarde, zřejmě jsi ještě neprožil opravdový smutek a článku nerozumíš. Možná to je dobře. Pocítil bys, jak těžké období, trvající i roky, může člověk zažít.
Marky (Ne, 11. 11. 2007 - 15:11)
Smutek....smutek je součastí radostí ,tak jako černá a bílá.Myslím jsi že kdyby nebyl smutek ,nebyl by důvod k radostí...Nebot jsi musíme uvědomit,že až ten smutek pomine,bude radost.Jak na smutek,to asi každý musí zjistit sám,pokud dobře zná sam sebe...osobně,jsi řeknu co mě přivedlo ke smutku...a pak mi pomaha hudba a pozitivní lidi..a proto dějují za tyto lidi..
Andrea (Ne, 3. 2. 2008 - 21:02)
Dobrý den.Jestli jste doktorka, ráda bych se zeptala, na jednu věc.Vždycky když jsem vyervovaná nemůžu se pořádně nadechnout a dýchat můžu jenom rychle z hluba kůli čemu se mi pak motá hlava a brní mě končetiny, čalist a vůbec části těla.Nevíte čím to je?Prosím když, tak mi napiště na mail markova.ajaa"seznam.cz .Je to pro mě velice důležité.Děkuji
moravske vinoh… (Čt, 7. 2. 2008 - 16:02)
Již několik roků jsem moc smutná, nevím proč.Hodně se mi uleví,když jdu se psem ven,pryč od lidí.Možná je to tím,že stárnu,ale když si promítnu minulost,tak jsem smutná/tehdy tomu všichni říkali lítostivá/byla vždy,jen ne tolik.přesně znám ten pocit,když se nemohu pořádně nadýchnout,a brní mi některé části těla.Často přemýšlím,zda to není maniodeprese. Poradí mi někdo co s tím ?Chodila jsem k psychologovi,ale ten mě jen finančně využíval,nic neřešil.
ajuš (St, 14. 5. 2008 - 21:05)
všichni smutní lidičky kouknite se mi na blog.
www.hurtlove.blog.cz
Marek (Út, 30. 9. 2008 - 17:09)
Já neumím plakat.Napište článek který by poradil jak se znovu naučit plakat.
michaela (Čt, 13. 1. 2011 - 20:01)
Již několik roků jsem moc...Mám úplně stejné problémy, dlouhodobé smutky a brnění. Také mě napadla maniodepresivita, protože jsem na to trochu náchylná.Začala jsem chodit na psychoerapii a uvidíme (a mám to zadarmo). Kdyby ses chtěla poradit, tak napiš, sama pořádně nevím, co s tím [email protected]
Tomáš (Ne, 22. 1. 2012 - 15:01)
Dobrý den můžu se vás zeptat strašně by mě zajimalo jestli smutek kratí život....
Pepa (Po, 2. 9. 2013 - 22:09)
Jak pochopit smutek a už nebýt smutný.
http://www.youtube.com/watch?v=_6091NYrRTE
víte (Čt, 8. 12. 2016 - 15:12)
pokud se nejedná o deprese,je smutek součástí běžného života,poplakat si je lidské,každý den přeci není o chechtání,to nikde není psáno,smutek tu vždy byl je a bude,důležité je neupadat do deprese,to chce potom rychle odborníka,ale pokud si popláčete a chcete chvilku klidu,nic na tom není,na to má každý právo,bez vysvětlování,rada..ve smutku začnu pracovat venku,kyslík je dobrý kamarád,také pomáhá sprcha ledovou ,mozek se probere a nakopne
Martin (Pá, 12. 1. 2018 - 18:01)
Mám otázku je mi 14 let a jsem dobrovolný hasič v tom kolektivu kde jsem tak sice všechny lidi znám ale když někdo něco řekne tak se tomu všichni smějí ale já ne už tam jsem přes 5 let ale už mě to tam nebaví a všechno je tam proti mě až na pár lidí co se se mno baví mám odejít nebo zůstat a když odejít tak jak a co říct??
Reklama