Deprese

Pro LuciiA pak ses zase zpomalila nebo jak vlastně teď fuguješ? Já se pomalu chystám vysadit prášky tak mne to dost zajímá, co mne čeká a nemine. Uvidím, co mi řekne psychiatr.ZdravíIvan

Ivane, taky mi docela pomohla antiepileptika, jenom mě ty prášky dost zrychlovaly, což při mém bouřlivém temperamentu bylo na pováženou :o) Ještě k holotrop. dýchání - myslím, že pro lidi s vážnou porucho typu hluboké deprese je to vyloženě riskantní. Měla bych obavy, co to ve mně vyvolá.

Jano, mailová adresa ALDI je aldi"seznam.czIvan

Aldi, psala jsem Ti minuly tyden adresu,kde je o unavovem syndromu dost,nasel jsi tu zpravu?

Romane, diky za odpoved, posilam muj mail. Nezapomeň na mne - chronicky unav. syndrom.

Pořád se mě snaží vracet do dětství - posledně opět vytáhla moje starý fotky do občanky, do doby, než jsem se proti její vůli nechala ostříhat - bylo mi 14, a začala mi říkat, jak mi to tenkrát slušelo. Bylo mi na mrtvici, už jsem jí tisíckrát vysvětlovala, že mi hrozně vadilo, že mi zakazovala se nechat ostříhat, měla jsem pocit, že to pochopila, a teď zas tohle. Taky mě asi včera popadla depka, protože moje doktorka odjela na pět týdnů na dovolenou. Tak jsem v zoufalství včera po měsících zase sedla k deníku a snažila se vyjádřit, co cítím. Snažila jsem se přijít na to, jak si udržet svojí děsně křehkou jistotu sama sebe i v kontaktu s ní. Jak se necítit jako uzlíček neštěstí, jak zase nepropadnout do úzkostí. Myslím, že máš obdobný problém, a myslím, že potřebuješ nutně přestat věřit těm věcem, kterými tě otec krmil. Tvůj otec je patrně nemocný člověk (na duši) a my se musíme naučit se osamostatnit od názorů svých rodičů. Jednou tady nebudou a my tady budeme muset žít i bez nich. Já cítím k matce nenávist, ale i závislost na ní (i na bratrovi, kterej mě celej život jenom ponižoval, protože na mě žárlil). Chci ti vyjádřit obdiv za to, jak jsi se zachovala k sestře, nejspíš jsi jí zachránila život. Tak možná by to ona teď, když máš deprese, mohla vrátit tobě? Nevím, jestli ses jí svěřila. Tvůj přítel si s tvými stavy pravděpodobně neví rady. Můj přítel má taky velký problémy, léčí se ze závislosti na drogách a občas se propadne do depresí. To se s ním pak skoro nedá vydržet. Jsme spolu dva roky a já se teprve začínám učit, jak mu v jeho stavu pomoct, místo abych ho zhoršila. On má ve zvyku přenášet svoje problémy na mě - teď mi například vyčetl, že si klidně jedu na tábor, když on to tu sám nezvládne, že mi to závidí a že co když tam potkám cizího chlapa. Je na mě taky závislý a já se s touhle závislostí těžko vyrovnávám. Na druhou stranu on mi v mojí depresi umí velmi efektivně pomoct, poslechne si mě, obejme mě, můžu se u něj vybrečet (ale trvalo to dva roky, než jsem na to přišla). Jenom doufám, že půjde víc do sebe, protože jsem kdysi, sama ze svojí závislosti na něm omezila svoje koníčky a styky se známými, protože vyžadoval, abych se mu věnovala pořád. Teď se to snažíme oba změnit. Chodí na psychoterapii (to jsme páreček...) a má to tedy kde řešit. Ke tvému příteli: zkusila jsi mu vysvětlit, jak se s tebou věci mají? Že trpíš depresí a že potřebuješ pomoc? Asi ano, možná že on není ochotný tě brát se vším všudy, ale možná, že to jenom nechápe, neví, co se děje. Proto navrhuju komunikovat, komunikovat, komunikovat. Třeba ho vzít s sebou k doktorce. Tak já budu končit a vrátím se až za dva týdny. Ahoj.

Včera jsem s přítelem řešila podobný problém s matkou, jako ty s otcem. Já pevně věřím, že všechny zdroje deprese jsou tohoto druhu, a že se dají odstranit. Moje matka je taky velice despotická. Všechno musí být po jejím, jenom to, co udělá ona, je uděláno dobře, jenom ona má vždycky pravdu - nepřipouští cizí názor a vybojovat si tu svou pravdu s ní mě stojí spoustu sil. Na podzim jsem se od nich odstěhovala, to mi moc ulevilo, ale když se dostanu do její blízkosti, všechno se mi zase vrací. Můj přítel je citlivý a říká, že i on se před ní cítí "takhle malinkej", nebo jako desetiletý dítě. Včera to na mě nějak dosedlo, dneska se s ní totiž zase uvidím, myslím, že z toho jsem byla včera tak hotová. Tak jsme se o tom dlouho bavili a já jsem si nakonec pro sebe zformulovala, že se 1) před ní nedokážu cejtit jako dospělá a 2) jak si jí nepustit k tělu (aby mě nezraňovala svojí kritikou) a přitom se úplně neodcizit. Matka má ve zvyku mi vyčítat, že jsem "vždykcy byla prase a pokecala si nejmíň dvě trička denně, a kdo to měl prát" (podotýkám, že je mi 26).

Ilčo,Dneska v naději, že najdu nějakou reakci na svůj výkřik do tmy, v pět ráno spouštím internet a chci před odjezdem na dovolenou reagovat na tvůj příspěvek. Počítač trochu stávkuje, tak to asi udělám v několika příspěvcích.

a dále jsem se nesoustředila na to kam mě posílá a tak se omlouvám za chybnou informaci. Takže díky za to, že jste a ráda si zase přečtu něčí dopis.Ilča

Ahoj Ivane a všichni "čeťáci",kteří jste se připojli ke žhavému tématu "depka",oceňuji možnost této komunikace.Technika mi nikdy moc neříkala,ale jsem ráda,že jsme se mohli takto spojit. I když se nikdy neuvidíme a neznáme se, máme možnost pokecat si o tom co nás bolí.Člověk se ďozví jak u koho deprese probíhá a nemusí se v tom bahně plácat sám. Já jsem po druhém měsíci léčby v trochu lepším stavu. Byla bych šťastná,kdybych mohla psát o tom jak se mi se sebou báječně žije(úúúúž aby to bylo). Je zvláštní jak se někteří členové mé rodiny,mám na mysli manžela,chovají,když můj stav nechuti k životu trvá z jejich hlediska moc dlouho.Co říkáte na "ultimátum" od mého manžela, který mi řekl,že jestli mi "to" do konce roku nepřestane,tak že to už nevydrží a asi ode mne odejde? Myslela jsem si, že od něj uslyším něco povzbudivého,ale pomalu se odcizujeme a přestáváme komunikovat,a já si zatím komunikuji z lidmi které neznám. Jediný co pochopim je to, že je to z jeho hlediska nové, že se musí dívat na potácející se plačící trosku, která není ani schopná uklidit a mít zájem o to, o co dříve zájem měla. Asi jsme se dost odcizili a když jsem potřebovala trochu jistoty, že mě nenechá padat dolů a utápět se v mé ponuré náladě, odcházel. Prověřujeme se, co kdo snese a kdybych to rozepsala do detailů dostala bych se pod deku, kde bych zase bulela jako želva. Pomalu se dostávám k tomu ,že si nakonec stejně budu muset pomoci sama, pokud budu chtít přežít. Moje ségra byla dost vážně nemocná nemocí, na kterou se umírá a přežila tu nemoc. Díky za to, že dnes existují léky, které sice vyleptají vnitřní orgány, ale myslim si,že na druhé straně existují jiné věci které ničí člověčenstvo více, než nějaká chemie v podobě léků. Nebýt třeba chemoterapie, tak by moje ségra nepřežila, žila by-li před stopadesáti lety. Pokud by právě nenarazila na nějakého experta, který by prováděl revitalizaci a její zhoubný nádor by zničil, nebyla by si toho tenkrát moc ze života užila. Kdo ví? Taky si pamatuji,že měla deprese a nesla svůj stav těžce, ale jak tu již bylo zmíněno co nezabíjí to posiluje. Taky je každá osobnost jiná a proněkoho může být stav deprese nekonečný jako pro mě bývaly hodiny matematiky.Ty bývaly v době mého dětství asi jedním ze spouštědel depky, protože jsem se této vědě nemohla poddat a přijít jí na jméno.Vzpomínám si, že před tabulí jsem chtěla umřít, a ze špatné známky jsem měla strašný strach, při představě co na to moji rodiče. Byla jsem dcera ze vzdělané rodiny nechápající číselné pojmy a tudíž jsem byla pro otce blbeček.(Díky za podporu,že když se nebudu líbit 10 lidem určitě přijde 11-ý člověk a budu mu připadat milá). V současnosti jsem kolikrát o tom přemýšlející a rozvíjející si komplex méněcennosti osoba. Je to opravdu blbej pocit, když všichni z rodiny jsou vzdělaní a já mám jen učŇák. Chápu ale, že charakter člověka se podle toho neposuzuje. Ráda bych si udělala s otcem pořádek,ale on je tak despotický, že když jsem jen v jeho blízkosti mám husí kůži. A říkám si proč já musím být jeho dcera. Ráda bych znala ten důvod proč, beru-li v potaz,že každý je tu z nějakého předem určeného důvodu a každý člověk je jedinečný svou osobností a je originálem nikým nenahraditelný, tady jsem a přijdu si tak, že bych tu neměla být. Jasně, takové otázky si klade snad každý. Ale kde se bere v člověku, který se zrodil, předsvědčení,že je tady nadbytečný. Takový pocit toiž mám, spíš teď ve stavu blížícím se k normálu, už jen občas mám. Je to serotoninem dopaminem a já nevím čím ještě???ž Taky mám pocit,že intelekt s depresí nemá nic společného. Já bych ráda někdy přišla na to kde se dá získat sebevědomí. Prací na sobě? Jak dlouho a není ve 33letech pozdě? Váhám a potím se nad tím, kde sehnat v sobě zbytky činnosti mozku. Ivane Ty se učíš slovíčka ,ráda bych si jich pamatovala alespoň 200 za měsíc a jsme u krátko i dlouhodobé paměti. Nepoiciťuji, že jsem ještě schopná mít motivaci se učit cizí jazyk do dokonalosti. A vím, že mě to ani nikdo nutit nebude. To je zase o tom chtění, ale dělala jsem v SRN 7 let a teď jsem se vrátila a už tam nechci,němčinu jsem za 8 měsíců pobytu doma skoro zapoměla, podotýkám,že jsem jí neuměla nikdy dokonale a nikdy jsem dobře nemluvila, spíš jsem ji rozuměla. Chtěla bych umět všechno perfektně a když mi to nejde, tak se do toho radši nepouštím. Tak zpět k té mojí ségře. Taky chtěla umřít, ale potom nastal zlom a ona se z toho pomalu sebrala sama. Na depresi se asi umřít dá, ale jen pokud si k tomu člověk pomůže sám. Já mojí ségru dost podporovala, byla jsem s ní každou volnou chvilku a spala jsem s ní v objetí v mojí posteli a usínala jsem s přáním,aby to zvládla. Nevím, kde jsem vzala tenkrát tolik sil na to,abych jí viděla v dost špatném stavu a ještě ji podporovala, aby sebrala síly k tomu, aby se uzdravila. Já jsem si na to teď vzpoměla, protože se pomalu začínám dopracovávat k tomu abych se styděla, za to, že jsem si chtěla dopomoci k ukončení života sama. Nejhorší je to, že jsem si to plně uvědomovala,ta síla mé myšlenky na konec života byla tak silná.... ale věděla jsem ,že bych to stejně nedokázala a za to se docela stydím. Hi,hi to se mi to píše, když se dnes cítím fajn, hlavně mi teď docela zajímá jak je to s tou mánií, vypadá to jako, že by na mě přicházela? Co myslíš Ivane? Jak to vidíš Ty z Tvého pohledu na mojí psanou verzi myšlenek? Jediný co vím je to, že takhle mluvit bych nedokázala. Stejně skáču z jednoho konce na druhý a mám trochu tendence se litovat. Pokud by jste byl někdo z vás ochoten podělit se se mnou o zážitky z HD, můžete tak učiniti? Jednou jsem viděla ukázky v televizi,ale detaily neznám, akorát jsem postřehla,že se jsedná o prodýchání se do minulosti, třeba až k vlastnímu porodu. Pochopila jsem to dobře? PS: Ivane, o psychoterapii jsem požádala svoji lékařku, ale špatně jsem ji pochopila a ona mi poslala ke klinické pscoložce, kde jsem byla už 2 krát a povídáme si tam spolu skoro jako my tady. Takže tvůj ůdiv ,že jsem se dostala na psychoterapii byl milný. Moc se omlouvám, já jsem se ptala mé lékařky na formu psychoterapie a ona mi odpověděla "já Vás pošlu na.... "

Asi nemel, nevadi. Odjizdim na ctrnact dni na dovolenou, pak se k vam urcite vratim. Myslim, ze moje depka trochu vychazi z toho, ze moje doktorka odjela na pet tydnu na dovolenou a ja si s tim vsim mam ted poradit sama. Zdravim vas a ahoj za dva tydny.

Ještě jeden příspěvek. Asi mě rozhodilo, že jsem dostala dojem, že moje deprese je stav doživotní. Nevěřím tomu, absolutně tomu nevěřím. Antidepresiva jsem nikdy nebrala, chtěla jsem vším projít tak nějak "naplno", moje stavy ale určitě nebyly takové, jako třeba některých z vás. Když na mě takové opravdu nesnesitelné stavy šly, párkrát jsem si vzala nějaká ta anxiolytika na tu úzkost. Jinak jsem byla převážně nešťastná, ale schopná normálního života, tak jsem si řekla, že to tak bude lepší. Depresi neberu jako nemoc mozku, ale jako nemoc duše. Článek o serotoninu jsem sice nečetla, ale moje teorie je následující: člověk spotřebuje veškerou svojí energii buď na potlačování problémů nebo na zaobírání se s ními, že mu pak žádná nezbyde na tvoření serotoninu. Nebo tak nějak. To je ale jen pustá teorie, racionalizace. Teď jsem Ivane dostala Tvůj mail, děkuju. Neměl bys chvilinku na chat?

Ahoj, všechny vás zdravím. Už nějakou dobu se účastním chatu o poruchách příjmu potravy, dneska jsem si poprvé pročetla tenhle chat. Vlastně mě vaše příspěvky nějak rozhodily, rozjely mi to, co se ve mně skrývá. Už asi dva roky chodím na terapii, nejdřív jsem chodila na skupinu do denního stacionáře, to abych byla schopná zase chodit do školy. Pak jsem celý školní rok chodila na večerní skupinu jednou týdně, teď chodím na individuál. Doktorka mi výborně sedne a ten individuál zabírá velmi rychle, mnohem rychlejc než skupina. Ale i skupina byla zajímavá záležitost. Co mě tak trochu rozhodilo, bylo, když jsem si přečetla slova na způsob "a zase se cítím zbytečná, že mě nikdo nemá rád...". S těmihle pocity strašně bojuju. Nemyslím, si, že trpím úplně depresí, aspoň ne tou formou, že bych nemohla vyjít z domu nebo se ráno budila s bušením srdce. To ne. Dřív byly doby, kdy jsem se ráno budila, a bylo mi prostě jenom zle, nic se mi nechtělo a cítila jsem se nešťastná. Před měsícem jsem dodělala školu (po osmi letech!) a světe div se, ráno se budím sice unavená, ale bez nechuti (nemůžu říct, že úplně s chutí). Mívala jsem úzkosti až panickou hrůzu spojenou se smrtí (děsí mě ta představa, že tady jednou nebudu), ale to ustoupilo. Od té doby, co jsem se odstěhovala od rodičů, se to zlepšilo do té míry, že jsem si dokázala všimnout, že se ty pocity vrátily nějak podezřele zrovna tehdy, když jsem strávila víkend s mámou na chalupě. Rozbrečel mě příspěvek Jarmily, která píše o odpuštění. Příspěvek byl trochu moc exaltovaný, ale rozbrečel mě a tak si říkám, že tam bude asi nějaký puchýř - nemůžu jim odpustit. Úplně je nenávidím (rodiče) za to, že mi nedopřáli v dětství pocit dostatečný jistoty a já teď tím pocitem strašně trpím. Máma s náma neměla nikdy trpělivost, myslím, že mě nedokázala úplně s láskou obejmout (jako miminko) a utěšit, když jsem třeba plakala, nebo si se mnou s radostí hrát... Brácha na mě žáril a ubližoval mi, tak si mě rodiče moc nevšímali, aby žárlil míň a tolik mi neubližoval. Já jsem pak v první třídě oblejzala učitelky a furt jsem se chtěla s někým cizím mazlit. A dodneška se nemůžu zbavit pocitu, že mě nikdo nemá rád, cejtím se tak strašně nemilovaná!!! A nehodná, aby mě někdo miloval!! S tímhle vším se snažím vypořádat při psychoterapii. Je to trochu absurdní, protože racionálně vím, že mě přítel opravdu miluje a dokazuje mi to každým svým pohybem a slovem a činem, ale ten pocit ve mně pořád přetrvává. Mám v sobě strašnou bolest, kterou neumím blíž určit a hlavně ji neumím vybrečet - mám strašné zábrany... Hrozně často nejsem v kontaktu se svými pocity - myslím si, že mi je skvěle a pak to na mě najednou padne a já si uvědomím, že mi nebylo vůbec skvěle, že mi bylo zle... Pořád utíkám před svými pocity - k jídlu, k masturbaci, k příteli... Prosím napište mi někdo, cejtím se tak opuštěná, tak strašně opuštěná, jsem sama v kanceláři a mám dojem, že jsem sama na celým světě, strašně si přeju aby si mě někdo všimnul...

Re: PetraK Nielsu Bohrovi, nositeli Nobelovy ceny za fyziku jednou přišla na jeho chatu návštěva a s úžasem zjistila, že slovutný profesor a akademik má nad dveřmi přitlučenou podkovu."Vy, světoznámý vědec, a věříte v takové primitivní pověry, jako že podkovy přinášejí štěstí?""Pochopitelně že nevěřím" usmál se pobaveně Bohr. "Jenomže, víte, ono to funguje bez ohledu na to, zda tomu věřím".Ivan

Chtěla jsem zkuit HD, když už to horší být nemohlo, k psychoterapii mám pořád odmítavý postoj, nevěřím, že mi pomůže. HDa podobné metody jsem probírala s pschiatrem - ten jetoho názoru, že to může být zajímá zkušenost pro psychicky stabilního jedince, ale s pschicky nemocnou osobou to může udělat úpně cokoli...

Tak teda vážně nevím, co si mám o tom holotropním dýchání myslet (nezkoušel jsem to a ani to zkoušet nemíním). Na jednu stranu mi to připadá poněkud jako kult, asi tam bude jezdit více-méně stále stejná skupina lidí. Facilitátoři či jak se jim říká jsou asi také stejní a o průběhu celé akce mám jenom zprostředkovanou a dost mlhavou představu. Na druhou stranu se mi zdá, že jde o masivní a silně invazivní metodu vniku do nevědomí. Asi tak, jako kdyby k vám přišla na přátelskou návštěvu URNA a začala tím, že vám vykopne dveře. Změněných stavů vědomí jsem si prožil dost, včetně prvotřídních halucinací, takže vím, že není o co stát. Pokaždé mne to silně znejistělo, protože jsem pak musel pracně odlišovat realitu od halucinačních vizí (při retrospektivním pohledu). Jestliže je u HD tato dělící čára jasná a zřejmá, tak dejme tomu. Stejně bych to ale kladl na pomezí někam k halucinogenním drogám (LSD a tyto sajrajty) - něco, co je možná nenávykové, ale co dokáže řádně otřást celou psychikou. A protože si myslím, že moje psychika není úplně stabilní, radši s ní moc klepat nebudu. U psychoterapie, kterou využívám, je to působení mnohem jemnější, více rozloženo v čase. Měl jsem k ní zpočátku velice odmítavý postoj (prosím vás, co to může udělat, vždyť jde o absolutní blbost), ke svému nesmírnému úžasu jsem však zjistil, že to prostě působí bez ohledu na postoj člověka (artterapie, kamenoterapie, skupinová i individuální terapie) a bez ohledu na naladění člověka, když s tím začne (to je rozdíl proti HD)Já jen pořád nevím, jaké konkrétní výsledky může HD přinést. Odstranění bloků? Dejme tomu. Je trvalé? Účinné? Přináší HD vzrušení (excitaci) anebo harmonizuje život člověka?Pěkný denIvan

Já jsem zažila závislost na Rohypnolu..ještě dávno,před lety, ještě na škole.Vypěstovala jsem si poměrně slušnou závislost,nakonec jsem se bez Rohypnolu nikam nehnula, měla jsem ho furt v kabelce. Sama jsem se z toho dostala, až v momentě, kdy jsem měla skutečně hrůzný halucinace a křičela a brečela, že mne ty příšery zabijí...Pak sjem si to uvědomila a při pohledu na moji sestru mne to okamžitě došlo.Takže já bych svoje játra a ledviny ani snad nechtěla vidět.Ivane co se HD týče :Nevím jaký balvan dostal prof.Grof.Faktem je, že tenhle člověk sice nepřišel na nic nového, vždyť tohle praktikovali šamané a indiáni,nicméně,že to dokázala napasovat na dnešní civilizaci.Já osobně chodím k paní,která má certifikát přímo od něj(což by ostatně měli býti všichni,kteří HD provádějí).A co mi to dalo a vzalo ? Vyřešilo mi to dost problémů,které jsem měla z dětství. Leta jsem nedokázala odpustit svému otci, že jsem ho celých 25 let nezajímala. Teprve tak po 4 HD se mi to podařilo,i když ne ještě na 100%. Po prvním HD jsem strašně brečela, po druhém již méně, a poslední HD bylo fantastické.Nádherné.Přestože jsem po prvním,druhém a třetím zažívala vesměs hrozné zážitky(na rozdíl od ostatních), nevzdala jsem to a řekla si, že to hold musím nejdříve všechno pročistit:-)))a povedlo se asi, neboť jak říkám,poslední HD bylo suprový,nádherný, a když jsem se probrala, cítila jsem se neuvěřitelně šťastná. Vždycky, pokaždý se vidím jako indiánka,zezadu, zvláštní. Naposledy jsem podstoupila rituál přípravy ženy na mateřství. Lili mi mléko do havraních vlasů a ty stroužky mi vytvářely jakýsi melír ve vlasech, prostě nádhera.Pak na mne padaly oblé oblázky, a jak padaly, tak o sebe zvonily a cinkaly.Fakt ale je, že jsem postupem času zpozorovala, že jaksi těm osobám, atmosféře, prostě tomu "dochovnu" nějak moc podléhám...ony přeci jen ty osoby, co to praktikují,musí mít určité charisma a um s lidmi trošinku manipulovat. Je třeba si to včas uvědomit.Ale jinak,já osobně, na holotropko nedám celkem dopustit a praktikuji jej dál.Co se deprese týče,nijak ji to neublížilo ale ani nepomohlo.Aspoň dle mého názoru.Měla jsem z toho strach,neboť první HD jsem podstoupila, ještě když jsem brala antidepresiva, ale vše proběhlo hladce.

Neni treba se omlouvat, pochopila jsem to jako pratelskou ironii od Ivana i od Romana, ktery vi, ze se svymi radami neridim. Nezazila jsem drogovou, alkoholovou ani lekovou zavislost s abstakem pri vynechani a tak si myslim, ze je lepsi, vzit si tabletku, nez se zabit.

Lituji, v žádném případě jsem se nechtěl Petry dotknout ani zlehčovat její názor. Označení optimistka jsem použil mírně ironicky vzhledem k možné budoucnosti, o které mluvila. Ostatně Petra má úplnou pravdu s těmi riziky. Jenom jsem chtěl říct, že kdyby si člověk stále do důsledku uvědomoval všechna rizika, které mu v životě hrozí a myslel jen na ně, nejspíš by byl permanentně ochromen hrůzou. A to dost dobře nejde.Petro, promiň.Ivan

Ivane, vim ze Petra zase neni takova optimistka, uzivani techto leku vcetne dalsich na kterych vznika zavislost jako xanax, diazepam, tramal, muze byt pro nekoho stejnou cestou, jako pro jineho alkohol nebo drogy. Zavislost jako zavislost. A myslim, ze Petra ma velke zkusenosti s dlouhodobym uzivanim techto leku, a bude mit mozna problemy prestat s jejich uzivanim. Petro, a stim cajem a vodou to mas na sobe vyzkousene...?R.