Deprese

Ahoj,tak jsem si přečetla Vaše osudy.Je pravda,že když mi tato nemoc začala taky jsem nevěděla co se děje.Teď je to lepší,ale ne stopro,to má ktomu hodně daleko.Diano prosím Tě můžeš mi napsat něco o léku Rivotril,mám ho taky brát.Jak se poněm cítíš,není moc tlumivý a jak ho dlouho bereš a kolik?Ráda bych o tomto léku něco věděla.Moc děkuji za odpověď.Všem držím palce,ať se nám daří lépeKája

CAu Diana, odkial si ? Asi z Blavy, ze ? No, psychiatri v Trenc. kraji su vacsinou bohuzial len 'statisti'... Niet si tu z coho vyberat a na vysetrenie maju cca 5-10 min, ziadna psychoterapia (ktora by bola casto vhodnejsia, nez kazdomesacne predpisanie antidepresiv... :-| ), takze mozes hovorit aj o stastnej nahode, ked si narazila na dobru doktorku...Drz sa a drzim palec ! ;-)

V prvom rade by som Vám chcela zaželať pekný deň. K tomuto fóru som sa dostala úplne náhodou a bola som prekvapená, akí sme si všetci trpiaci touo chorobou podobní.Podobné príznaky, podobné lieky, podobné malé úspechy či neúspechy. Ja sa liečim už asi6 rokov. ani to už nepočítam, už to beriem ako súčasť môjho života a už si ani poriadne nepamätám, aké to bolo "predtým". Prišlo to pomaličky, nebadane a zastihlo ma to úplne nepripravenú a neinformovanú. A bohužia?, musím povedať, že aj moje okolie a hlavne môjho obvodného lekára. Začalo to z ničoho-nič panickým záchvatom. Vtedy som samozrejme nevedela, čo to je, ale každopádne som myslela, že zomieram. Keď sa tie záchvaty začali opakovať a mne saa začal meniť život na strach, išla som k lekárovi. Samozrejme, absolvovala som všetky možné vyšetrenia a vysvitlo, že som zdravá ako repa, takže, pre môjho doktora-simulant. Bolo to hrozné. Až jedného dňa mi dal do rúk jeden lekársky časopis, kde mal článok MUDr. Praško a povedal mi, toto Vám je. Tak som sa dozvedela, že mám panickú poruchu. Bola som na neurológii a tam mi dali XANAX s tým,že do 2 mesiacov budem zdravá.A ja som uverila. Chodila som do práce a trpela som. Veď si to viete predstaviť. Pracovala som v banke a boli to galeje. Bola som na dne. Až som sa jedného dňa zobudila a zrútila som sa. Prakticky celé telo mi vypovedalo službu. Zaviezli ma k psychiatričke a začalo laborovanie s liekmi.Bolo mi stále neopísate?ne zle, myslela som, že zomriem. Bola som celá vysypaná, padali mi vlasy, no hrôza. Až mi asi po 2 mesiacoch povedala, že už vyskúšala všetko a aby som to skúsila na oddelení v nemocnici. Bola som tam asi len 2 týždne, ale ako-tak som sa pozbierala, keď mi zabral FEVARIN. Dokonca som po nejakom čase nastúpila aj do zamestnania a myslela som si, že som z toho vonku. Ale môj stav sa zase začal zhoršovať a po jednom ve?mi silnom záchvate paniky som sa ocitla v záchranke, zase smer nemocnica. Ten týždeň, čo som tam strávila, bol najhorší v mojom živote. Bolo mi tak zle, že som 3 dni nespala, nič nejedla, plazila som sa po zemi, vracala som a jednu noc som sa lúčila so svetom, lebo som si myslela, že do rána to moje telo nemôže vydržať. Ale - jedno ráno som sa napálila a povedala som si, takto ty nemôžeš žiť. Musíš vstať a ísť. Máš syna a aspoň kvôli nemu sa musíš pozbierať. Tak, ako mi bolo zle, som si z posledných síl obula tenisky a začala som behávať v nemocnici v záhrade. Bola som slabá ako mucha, bolo mi zle, ale každý deň som zabehla viac. Aj čo sa jedla týka, dávali mi infúzie a to, čo bolo navarené som zjedla, aj keď ma naťahovalo a neraz som to aj vyvrátila. Doktorke som povedala, že za pár dní idem domov. Nikto mi neveril, ale naozaj som išla! Išli sme hneď na dovolenku na pár dní a ja som prijala filozofiu-čo sa má stať, to sa aj stane, už sa nebudem stále báť, že niekde odpadnem, že mi bude zle a podobne. Teraz sa mi to píše, ale vtedy....Bolo to ťažké. Ale asi som potrebovala ten týždeň v nemocnici, aby som sa dokázala odraziť od toho dna. Na dovolenke bolo fantasticky, takmer som zabudla, čo bolo pred pár dňami. FEVARIN ma držal nad vodou a tiež akási vnútorná sila. Potom som mala ešte nieko?ko ťažších období, keď som nedokázala ani z postele vstať, ale musím zaklopať, posledné asi 3 roky sa cítim celkom fajn, užívam ZOLOFT a RIVOTRIL, mám dobrú lekárku a znovu pracujem, dokonca ako riadite?ka firmy. Nie všetky dni sú ružové, ale ďakujem bohu za to, že mi dal silu sa znovu pozbierať a žiť. Preto by som chcela všetkým s podobným trápením odkázať, aby sa nevzdávali a skúsili v sebe nájsť ešte nejaké tie zbytky síl, aby sa to aspoň trošku zlepšilo. Trvá to dlho, ja viem, je to hnusná, odporná choroba (vždy som si hovorila, že radšej mať obidve nohy dolámané ako toto, fyzická bolesť sa lepšie znáša ako psychická, ani ja nie som víťaz, ale keď mám obdobie, že mi je úplne dobre, tak si ho naplno vychutnám. A ešte jedna správička na záver: Američania vraj idú testovať liek, ktorý túto pliagu dokáže vyliečiť. Zdraví Vás Diana.

Ahoj Lenko !Diky za zpravicku. Ja jsem si myslela, ze deprese, to jsou jenom ty psychicke problemy a videt svet jinak a strasliva unava, nevedela jsem ze treba nekoho u toho neco boli nebo brni. Ale mame podobne to, ze taky üz delsi dobu jsem na managerskem miste a ten pracovni stres je dost velky. Dodneska nevim, jestli jsem se tenkrat zhroutila z z prace nebo z problemu spojenych se svym pritelem, ale asi z obojiho dohromady. Mas pravdu, ten pracovni stres, to je silene vypeti. Pred nemoci jsem opravdu hodne pracovala,bavilo mne to, chtela jsem penize atd. Dneska to delam chytreji, dalo by se rict, ze neustale myslim v prvni rade na svoje zdravi. Projevuje se to tak, ze odmitam jezdit na vice sluzebnich cest nez na 1-2 mesicne, pak si vzdycky vezmu volno, koncim presne na cas, i kdyby mi vyhrozovali vypovedi, i kdyz nekde utikaji nekomu penize, je mi to jedno, i kdyz jde radove o miliony. Nelzu, je mi fakt jedno, jestli obrat nebo zisk je o nejaky milion vyssi nebo nizsi./Kdysi to tak nebylo/. Pracuji v kuse max. 3-4 hodiny, pak vzdycky odejdu na dlouhy obed, nikdy ne s kolegy z prace, aby se nechteli bavit o praci. Pak zase klidne pokracuji, a kdyz citim, ze jsem unavenejsi, okamzite si jdu uvarit caj nebo kavu, nebo si ctu noviny nebo tak neco. Prestoze uznavam sve sefy, nenecham se jimi manipulovat ani vyuzivat, vic nez je zdravo pro muj organismus. Ale musi clovek na to porad myslet, ze proste musi pracovat jen na 50 procent vykonu, a 50 procent sil mu musi zbyvat, protoze nevis, kde je ten strop. Je pravda, jde to tezko,zvlaste kdyz jsi urcite predtim pracovala na plny plyn, ale myslim, ze nemame jinou volbu. Leni, vim, ze budes mit z prace sileny strach - aspon na zacatku - ja jsem taky mela, porad jsem mela pocit, ze jsem zapomela reci, ze nevyridim zadny telefonat. Ale uprimne, to oddeleni se naucilo delat bez tebe, a kdyz se soustredis na to, ze do te prace jenom prijde a pak zase odejdes, a budes si rikat, ze vsechno ostatni je jedno, oni to ti druzi zvladnou, tak ti to treba pomuze. Mozna si ted myslis, ze jsem nejaka osoba, kterou prace nebavi anebo ji nezajima kariera a postaveni, ale opak je pravdou. Ale to jsou proste me navody, jak jsem v pocatku tu praci zvladala - proste jsem se snazila jenom tak tvarit, ze delam. Spousta lidi to taky tak dela a to jsou uplne zdravi!Leni, a hlavne, kdyz by si tu praci nezvladala, tak proste zase budes na nemocenske. Nebo dostanes ten duchod, ja jsem si taky na to jednu dobu myslela, ze to tak bude, budes treba nejakou dobu na duchodu, pak se zlepsis a najdes si nejake vyhovujici misto pro tebe. Stastna muzes byt i v duchodu, treba by se ti fakt ulevilo. Co ti doporucuje tvoje doktorka? Ona by asi mela posoudit, jestli jsi schopna pracovat nebo ne.No, v kazdem pripade, at pracovat ci nepracovat, urcite exituji leky, ktere ti pomuzou, napis mi, ktere uz jsi brala, ja ti muzu napsat, ktere dalsi jeste existuji a mohla bys je vyzkouset. Mam nejake informace i z americkych serveru, tam je o nasi nemoci hodne informaci. Jsem si jista, ze i ¨Tobe ty leky musi pomoc. Tesim se, ze zase napises, co delas a jak se citis. Kdyz, tak mi napis na mail: kitofit"yahoo.de

Ahoj Lenko !Diky za zpravicku. Ja jsem si myslela, ze deprese, to jsou jenom ty psychicke problemy a videt svet jinak a strasliva unava, nevedela jsem ze treba nekoho u toho neco boli nebo brni. Ale mame podobne to, ze taky üz delsi dobu jsem na managerskem miste a ten pracovni stres je dost velky. Dodneska nevim, jestli jsem se tenkrat zhroutila z z prace nebo z problemu spojenych se svym pritelem, ale asi z obojiho dohromady. Mas pravdu, ten pracovni stres, to je silene vypeti. Pred nemoci jsem opravdu hodne pracovala,bavilo mne to, chtela jsem penize atd. Dneska to delam chytreji, dalo by se rict, ze neustale myslim v prvni rade na svoje zdravi. Projevuje se to tak, ze odmitam jezdit na vice sluzebnich cest nez na 1-2 mesicne, pak si vzdycky vezmu volno, koncim presne na cas, i kdyby mi vyhrozovali vypovedi, i kdyz nekde utikaji nekomu penize, je mi to jedno, i kdyz jde radove o miliony. Nelzu, je mi fakt jedno, jestli obrat nebo zisk je o nejaky milion vyssi nebo nizsi./Kdysi to tak nebylo/. Pracuji v kuse max. 3-4 hodiny, pak vzdycky odejdu na dlouhy obed, nikdy ne s kolegy z prace, aby se nechteli bavit o praci. Pak zase klidne pokracuji, a kdyz citim, ze jsem unavenejsi, okamzite si jdu uvarit caj nebo kavu, nebo si ctu noviny nebo tak neco. Prestoze uznavam sve sefy, nenecham se jimi manipulovat ani vyuzivat, vic nez je zdravo pro muj organismus. Ale musi clovek na to porad myslet, ze proste musi pracovat jen na 50 procent vykonu, a 50 procent sil mu musi zbyvat, protoze nevis, kde je ten strop. Je pravda, jde to tezko,zvlaste kdyz jsi urcite predtim pracovala na plny plyn, ale myslim, ze nemame jinou volbu. Leni, vim, ze budes mit z prace sileny strach - aspon na zacatku - ja jsem taky mela, porad jsem mela pocit, ze jsem zapomela reci, ze nevyridim zadny telefonat. Ale uprimne, to oddeleni se naucilo delat bez tebe, a kdyz se soustredis na to, ze do te prace jenom prijde a pak zase odejdes, a budes si rikat, ze vsechno ostatni je jedno, oni to ti druzi zvladnou, tak ti to treba pomuze. Mozna si ted myslis, ze jsem nejaka osoba, kterou prace nebavi anebo ji nezajima kariera a postaveni, ale opak je pravdou. Ale to jsou proste me navody, jak jsem v pocatku tu praci zvladala - proste jsem se snazila jenom tak tvarit, ze delam. Spousta lidi to taky tak dela a to jsou uplne zdravi!Leni, a hlavne, kdyz by si tu praci nezvladala, tak proste zase budes na nemocenske. Nebo dostanes ten duchod, ja jsem si taky na to jednu dobu myslela, ze to tak bude, budes treba nejakou dobu na duchodu, pak se zlepsis a najdes si nejake vyhovujici misto pro tebe. Stastna muzes byt i v duchodu, treba by se ti fakt ulevilo. Co ti doporucuje tvoje doktorka? Ona by asi mela posoudit, jestli jsi schopna pracovat nebo ne.No, v kazdem pripade, at pracovat ci nepracovat, urcite exituji leky, ktere ti pomuzou, napis mi, ktere uz jsi brala, ja ti muzu napsat, ktere dalsi jeste existuji a mohla bys je vyzkouset. Mam nejake informace i z americkych serveru, tam je o nasi nemoci hodne informaci. Jsem si jista, ze i ¨Tobe ty leky musi pomoc. Tesim se, ze zase napises, co delas a jak se citis. Kdyz, tak mi napis na mail: kitofit"yahoo.de

Zuza - aj mňa to ve?akrát napadlo, lebo som sa o všetky nevysvetlite?né záhady a paranormálne javy vždy zaujímala, ale teraz nechcem, aby syn trpel, je toho ešte viac, dokonca som sa presvedčila, že originál africké sošky majú na citlivých ?udí skutočne účinok, takže na všetkom je niečo pravdy, ale musíme nejako z toho von, aj keď to už asi nikdy nebude dobré...

Milá Romano, děkuji Ti za odpověď. Já už musím v září do práce, protože jsem v neschopnosti 8 měsíců a vloni jsem marodila 3 měsíce a to se načítá, takže mi končí tzv.podpůrčí roční doba. Nejhorší je, že já už vystřídala xy antidepresiv a léků na uklidnění a mě nic nějak nezabírá. Mě se tahle nemoc projevuje hodně fyzicky. Bolí, brní a pálí mě celé tělo, hučí mi hlavě, mám tlaky na hrudi a vůbec mi to nemyslí, sotva lezu. Je mi 37 a připadám a když někam jdu tak snad i vypadám jako stařena. Vyjít do prvního patra je pro mě trest, jsem strašně vyčerpaná. Psychicky taky nic moc, vidím svět přes mlhovinu a vše mě rozpláče, na druhou stranu jsem někdy až agresivní třeba na syna nebo na manžela, pak se rozbrečím a omlouvám se. Je to katastrofa. Nejhorší, že já právě zastávám vedoucí pozici v bance a asi s tím budu muset skončit - i když si vzpomínám jak mě to bavilo, ale.... a najít si pokud mi zaměstnavatel dá šanci něco nenáročnějšího, takže uvidíme. Pak snad můžu marodit zas až za půl roku, nevím každý mi to říká jinak, ale nejhorší je jak říkám já jsem vůči lékům imunní. Já jsem také ztloustla, jenže ty jsi proti mě tintítko, já jsem měla i před touhle nemocí problémy s váhou, které jsem řešila velkým cvičením, což teď nejde (sotva zvednu nohu) a tak jsem nabrala 20 kg. Jsem ale ráda, že Tobě se daří dobře, věřím, že se najdou snad také nějaké léky napasované na mne. Jinak já také často myslím na smrt, ale nemůžu kvůli synovi, i když někdy si říkám, že by jim snad bylo beze mě (když jsem v tomhle stavu lépe). Ale mám dobrou doktorku a jednu kamarádku a ty mě z toho naštěstí vždycky vyvedou. Tak se zatím měj hezky a kdyžtak se zase ozvi. Lenka

Napiš mi na mejlík Ka.Jana"seznam.czMyslím, že si budeme mít o čem říci.díky Jana

Vážená paní doktorko,děkuji Vám předem za odpověd a dovolte mi, abych Vám nyní vylíčila moje problémy. Je již 5 let, kdy jsem na sobě začala pozorovat, že něco není v pořádku. Špatná, mizerná nálada přišla z ničeho nic, tak neočekávaně, dále takové stavy, kdy jsem viděla všechno černě, nic nemá smysl, všechno je absolutně bezvýznamné. Nemám chuť mluvit, usmát se. Nic potěšujícího absolutně nevnímám, jsem otupělá. Je mi všechno k pláči. V práci nejsem schopná pracovat. Na druhou stranu přijde takové euforické období, kdy nejsem k poznání. Hlasitě se projevuji, v práci na chodbě zdravím kolegy, ještě je ani nevidím. Jsem až moc veselá, optimistická, cílevědomá. Ráda přicházím na nové věci, ničeho se nebojím. Prostě suverenita major! K lékaři se bojím zajít. Doma nic nevědí. Moji apatii si vysvětluji tím, že jsem otrávená nudou a že bych potřebovala přítele. Ale není to zas až tak. Moje časté stavy jsou uplně jiného charakteru. Můžete mi prosim napsat Vaše stanovisko na adresu: Ka.Jana"seznam.cz. Děkuji mnohokrát a jsem s pozdravem. jana

Vážená paní doktorko,děkuji Vám předem za odpověd a dovolte mi, abych Vám nyní vylíčila moje problémy. Je již 5 let, kdy jsem na sobě začala pozorovat, že něco není v pořádku. Špatná, mizerná nálada přišla z ničeho nic, tak neočekávaně, dále takové stavy, kdy jsem viděla všechno černě, nic nemá smysl, všechno je absolutně bezvýznamné. Nemám chuť mluvit, usmát se. Nic potěšujícího absolutně nevnímám, jsem otupělá. Je mi všechno k pláči. V práci nejsem schopná pracovat. Na druhou stranu přijde takové euforické období, kdy nejsem k poznání. Hlasitě se projevuji, v práci na chodbě zdravím kolegy, ještě je ani nevidím. Jsem až moc veselá, optimistická, cílevědomá. Ráda přicházím na nové věci, ničeho se nebojím. Prostě suverenita major! K lékaři se bojím zajít. Doma nic nevědí. Moji apatii si vysvětluji tím, že jsem otrávená nudou a že bych potřebovala přítele. Ale není to zas až tak. Moje časté stavy jsou uplně jiného charakteru. Můžete mi prosim napsat Vaše stanovisko na adresu: Ka.Jana"seznam.cz. Děkuji mnohokrát a jsem s pozdravem. jana

Vážená paní doktorko,děkuji Vám předem za odpověd a dovolte mi, abych Vám nyní vylíčila moje problémy. Je již 5 let, kdy jsem na sobě začala pozorovat, že něco není v pořádku. Špatná, mizerná nálada přišla z ničeho nic, tak neočekávaně, dále takové stavy, kdy jsem viděla všechno černě, nic nemá smysl, všechno je absolutně bezvýznamné. Nemám chuť mluvit, usmát se. Nic potěšujícího absolutně nevnímám, jsem otupělá. Je mi všechno k pláči. V práci nejsem schopná pracovat. Na druhou stranu přijde takové euforické období, kdy nejsem k poznání. Hlasitě se projevuji, v práci na chodbě zdravím kolegy, ještě je ani nevidím. Jsem až moc veselá, optimistická, cílevědomá. Ráda přicházím na nové věci, ničeho se nebojím. Prostě suverenita major! K lékaři se bojím zajít. Doma nic nevědí. Moji apatii si vysvětluji tím, že jsem otrávená nudou a že bych potřebovala přítele. Ale není to zas až tak. Moje časté stavy jsou uplně jiného charakteru. Můžete mi prosim napsat Vaše stanovisko na adresu: Ka.Jana"seznam.cz. Děkuji mnohokrát a jsem s pozdravem. jana

Vážená paní doktorko,děkuji Vám předem za odpověd a dovolte mi, abych Vám nyní vylíčila moje problémy. Je již 5 let, kdy jsem na sobě začala pozorovat, že něco není v pořádku. Špatná, mizerná nálada přišla z ničeho nic, tak neočekávaně, dále takové stavy, kdy jsem viděla všechno černě, nic nemá smysl, všechno je absolutně bezvýznamné. Nemám chuť mluvit, usmát se. Nic potěšujícího absolutně nevnímám, jsem otupělá. Je mi všechno k pláči. V práci nejsem schopná pracovat. Na druhou stranu přijde takové euforické období, kdy nejsem k poznání. Hlasitě se projevuji, v práci na chodbě zdravím kolegy, ještě je ani nevidím. Jsem až moc veselá, optimistická, cílevědomá. Ráda přicházím na nové věci, ničeho se nebojím. Prostě suverenita major! K lékaři se bojím zajít. Doma nic nevědí. Moji apatii si vysvětluji tím, že jsem otrávená nudou a že bych potřebovala přítele. Ale není to zas až tak. Moje časté stavy jsou uplně jiného charakteru. Můžete mi prosim napsat Vaše stanovisko na adresu: Ka.Jana"seznam.cz. Děkuji mnohokrát a jsem s pozdravem. jana

Nechceš si o tom popovídat mejlíkem?Zdraví Tě Jana

Je mi 25 let a mam depresivni,neurotickou matku.A posledni dobou začinam mit stejne problemy.Už asi od 16 se snažim seznamit s nějakou holkou.Jenže se citim nesvuj,nejsem sebevědomy a dominantní a protože se chovam neuvolněně holka ztrati zajem.Psycholog mi doporučil autogeni trenink ale nepomaha to.Asi před rokem mě sbalila jedna stejně stará,byt vdaná holka.Asi 3/4 roku jsme byli milenci.Bylo to fantastické,konečně jsem si připadal milovaný,dával jsem jí všechnu svou lásku a něhu,leč jak už to bývá chladně vše ukončila-s manželem se udobřily.Jsem v krizi.Přidávají se k tomu problémy doma,v práci,začínám mít deprese,neurozy ap.Byl bych učebnicový příklad všech možných psych. poruch.Bolí mě žlučník,žaludek,...Mam uzkostne stavy,nic mě nebavi..Leky but nezabiraji-přírodní a syntetické mají tolik vedlejších učinků(otupělost..) že existuju jak se dá.Snažím se vše řešit,duchovním poznáním,zdravou stravou..ale nevim jak to dopadne.Nejvic mě niči tolik nádherných,mladých holek(tak vyzývavě oblečených)-a já nemám na to abych se s jednou seznámil...

jeste pro Kaju -ted jsem si vzpomela, ze na noc jsem brala jeste dlouhou dobu stilnox.Ahoj Romana

Ahoj Kajo,bohuzel si nevzpominam, jake tabletky jsem brala v zacatku nemoci, protoze jsem byla hodne mimo. Co si pamatuji, tak jsem brala risperdal, dogmatil, jako doplnky, kdyz mi bylo hodne spatne jeste neurol a lexaurin. Asi tak za rok a pul leceni mi postupne zacali vysazovat dogmatil a pak ten risperdal, ted beru zoloft a everyden - to je spise takovy udrzovaci prasek, abych se zase nezhorsila. Vim, ze ty davky tech leku se ruzne menily, treba toho risperdalu jsem brala nejdrive 0.5.mg a pak az 2 mg, a pak mi to zase postupne snizovali. Vzdycky jsem musela doktorce presne popsat jak mi je, a ona pak ty tabletky ruzne menila nebo zvysovala a pak snizovala davky. Myslim, ze je to velmi individulni, ktere antidepresiva zaberou prave tobe, musi se to zkouset, az najdes ty prave pro tebe.Jinak prvni zlepseni nalady jsem pocitovala tak za dva mesice od zacatku uzivani. Jako nezadouci ucinky se projevilo nocni poceni, musela jsem se kazdou noc prevlikat, a to trvalo tak pul roku. Pak to samo zmizelo, i kdyz jsem tabletky uzivala dal. Druhy ucinek byl ten, ze jsem dostala vetsi chut k jidlu a tak jsem zacala pribirat, tak priblizne jedno kilo za mesic. Ale kdyz jsem pribirala, bylo mi i psychicky lepe. To jsou tak asi jedine vedlejsi ucinky, ktere jsem mela. Jestli muzu jeste nejak pomoc, napis.Ahoj Romana

Romano,můžeš mi prosím tě napsat jaké antidepresiva jsi užívala a jaké ještě léky jako doplnující.Za jakou dobu Ti začaly zabírat a vedlejší ůčinky jestli nějaké byli.Díky moc za rady a budu vděčná za zkušenosti....Ahoj Kája

Ahoj Lenko,mela jsem neschopenku, ale protoze mne tlacili z prace, sla jsem po trech mesicich zpet do prace. Vubec jsem ale nemohla pracovat, jenom jsem tam tak sedela, bylo mi vsechno jedno, a nekdy jsem v pulce prace odesla domu, protoze jsem tam nemohla ani sedet. Asi za mesic a pul takoveho stavu jsem se zase zhorsila a mela jsem nemocenskou dalsi mesice, celkem jsem byla na nemocenske asi devet mesicu. Pak jsem zacala dochazet do prace jenom jednou za tyden, pak na zkraceny uvazek a pak jsem si to prodluzovala. Pracovat normalne jako pred nemoci jsem mohla az tak za rok a pul od pocatku nemoci. Ale stejne si davam i ted velky pozor, abych se nepretahla, chodim pravidelne spat, v praci se snazim, aby vsechno slo tak jako trosku mimo mne, aby me nic nevynervovalo. Zatim mi to vychazi, ale musim rict, ze to, ze jsem si tu praci udrzela, bylo spise tim, ze mam velmi fajn sefy. Jestli ti muzu poradit, tak se treba zkus do prace vratit, a kdyz ti bude zase hur, tak zase nastoupis nemocenskou.Hlavne ver, da se to fakt vylecit, zase ti bude normalne. Akorat to trva dost dlouhou dobu, nez se to vrati do normalu.Jo, a jeste na neco te upozornim, za to obdobi cca 2 let, kdy jsem se lecila jsem pribrala cca 15 kg. Ted vazim 65 kg, predtim jsem vazila 50 kg. i kdyz jsem ted takova hodne vyvinuta blondynka a trochu mne mrzi, ze jsem tak pribrala, je to porad lepsi, nez byt v depresi. Myslim, ze za to pribirani muzou ty tabletky, doktorka mi to potvrdila. Kdybys neco potrebovala, napis. Ahoj Romana

Ahoj Romano, mám dotaz to jsi při léčbě marodila? Já prožívám něco podobného, jsem už na dlouhodobé neschopence, ale v září musím bohužel do práce, pokud nechci jít do část.inval.důchodu. Je mi sice už trochu lépe, ale vůbec si to nedovedu představit, ploužím se jako stoletá bába.

Předchozí příspěvek je pro Daty (problémy se synem).