Deprese

Ahoooj No ja vim chce to cas, ale u me to je nekonecne. Uz se rozhoduju asi pul roku. Hruza ne? Predtim jsem si rikala, ze s nim urcite nebudu ani nahodou. Proste v Japonsku zit nechci ani za nic, ale ted uz fakt nevim jak to vyresit a vypada to, ze v Japonsku budu muset obcas zit, ale nejvice se desim treba toho kdybych mela otehotnet. Ja chci byt tehotna v cesku a ne v Japonsku v cizi zemi, kde si skoro nic nemuzu zaridit sama. Obvolat si co potrebuju a zjistovat co me zajima treba kolem tehotenstvi atd. Proste v cesku mam pristu k informacim a muzu si najit doktora jakeho chci atd atd. No, ale zase je tu konflikt, ze bych byla sama v tehotenstvi a on by byl v Japonsku. No fakt je to hrozny. Rikam si, ze se prvne musim naucit jazyk poradne a cist ty jejich znaky a pak si muzu dovolit otehotnet v Japonsku. No, uvidime jak to vsechno dopadne. Jinak Japnsko je bezva, ale nekdy me Japonci stvou a hodne. Jsou natrvdly, nemaji postreh a bystre mysleni. Jsou takovy netvarni a nejsou to individualisti. Jenom ten muj je. To jsem rada. Japonsko je fakt zvlastni, ma krasnou prirodu, ale nad Cechy neni. Maji strasne hustej porost v lesich coz znemoznuje prochazet se v lese, to se mi nelibi. No to je na dlouhe povidani. Jinak pises o panikarich. Taky panikaris? ja uz vubec. Nevim jak je to mozne, ale najednou uz nepanikarim, ale nikdy nerikam nikdy. Nejsem uplne v pohode, ale zmizely ataky. Asi pul roku to trvalo nez zmizely. Do prasku jsem jit nechtela, rikala jsem si, ze to bude moje posledni reseni. A tak jsem to nejak protrpela a trenovala a zkousela vse mozne. Nejvice mi pomohlo naproste uvolneni a odevzdani se strachu. Zni to divne, ale objevila jsem krasny pocit klidu hluboko uvitr strachu. Tak zase napis ahoj Ivana

Ahoj Ivano, tak ti nevím co napsat. Jedno ti však poradím, nikdy nikam nepospíchej, vše si rozvaž a vyzkoušej, pak se rozhodni. Všiml jsem si, že píšeš "začínám ho asi mít ráda", proto to dotáhni do konce a zjisti jak ho máš ráda, ale to se dá zjistit někdy až po delší době protože je třeba rozlišovat mezi zamilovaností a láskou i když zamilovaností většinou vztah začíná. Víš jak to myslím? Je lépe se déle poznávat neboť důsledky špatných rozhodnutí jsou leckdy bolestivé. Toho sis koneckonců mohla všimnout i na těchto stránkách, kde se často o zbrklých vztazích píše. I když kdyby těchto vztahů nebylo asi by jsme se nepoučili nemyslíš? Jo a jaké Japonsko je? Znám ho jen z vyprávění. Líbí se ti tam? Možná, že tvůj vztah dopadne dobře, záleží na OBOUSTSRANÉM přístupu. Nepochopení ze strany ostatních je skutečně nejhorší. Lidí, kteří jsou schopni vidět očima toho druhého je poskrovnu, tedy alespoň méně než sobců a narcistů. Taky mne zajímá proč je to na těchto stránkách tak prázdné a píše málo lidí, vždyť komunikace je důležitá. Asi je na světě hodně "panikářů" nebo se mýlím?Já si totiž Ivano všiml, že někteří lidé si svou "nemoc" docela dobře pěstují, protože být nemocný je často jediným důvodem jak u ostatních vyvolat soucit a to je smutné. Jenže když je člověk sám a bez přátel /dobrých/, má to těžké. Je mi těch lidí velice líto a mrzí mne jak málo si pomáhají. Vidíš jak se dokážu někdy rozfilosofovat? Ani nevím zda tě to zajímá. Tak tedy já ti radím zkoumej, rozvažuj, hledej-te, uvažuj a to vše samozřejmě s otevřeným srdcem, tedy s citem. Dej všemu svůj čas a cesta se objeví. Ne fakt, chce to čas, jinak by to bylo moc hektické a možná i zbrklé.Takže na tvé story baba radí- vše s rozvahou! Víš co, napiš mi čeho by jsi chtěla v životě dosáhnout jo?Tak zatím ahoj a piš-te všichni!!!Petr

Ahoj Petre.. no nemyslim si, ze se clovek nejak muze zmenit. Lepsi je se proste prijmout se vsim i tim co na sobe proste nesnasim, nez to potlacovat, nebo nejak nasilne menit. No jinak ja nikam neutikam, ale stalo se mi to co jsem nejmene cekala nebo spis rozhodne nechtela a ted to musim vyresit. Proste jsem jezdila ven konkr. do Japonska pracovat vzdy tak na tri mes. a pak zase domu na chvily a tak, no a zacala jsem chodit s Japoncem coz se dalo asi cekat, ze? Jenze ted uz je to vaznejsi a ja se obavam tohoto vztahu do budoucna. Prestoze muj pritel neni typicky Japonec a je v nem neco internacionalniho, presto obcas narazim na Japonske zvyky hlavne vuci zenam, ne primo od meho pritele, ale spise zvyky ve spolecnosti jinych nebo rodicu a vubec mezi ostatnimi. Ja jsem spise feministka, i kdyz tak bych to nenazvala. Proste uz jsem se tak spise narodila a jsem clovek co ma rad svobodu a prirozenost a proste mi vadi normy hlavne ty zbytecne, a tech je v JP dost a dost. No mozna prave to jsou ty prekazky co mam prekonavat, ale bude to na ukor neceho. Treba nepochopeni jeho pratel a to je asi to nejtezzi, vid? Ja sice v JP zit nechci, ale planujeme, ze budeme zit nekdy v Jp nekdy zase v Cechach ale ja chci casem zit vic v Cechach. Takze to ted resim a je to dost vycerpavajici. Za 14 dni odlitam domu a porad nic nevim. Doma me take budou ovlivnovat at to rozhodne vzdam, i kdyz ne vsichni, a me to moc neprida. Je to tezke, myslela jsem si, ze po rozchodu s byvalym uz asi nedokazu milovat, ale jeho asi zacinam a vim, ze kdyz miluju tak jsem naplnena.Nechci nekoho opustit jen kvuli moznym budoucim problemum. No resim toho samozrejme vic, ale tohle je asi to nejzhavejsi na cem zavisi asi vse to ostatni. Taak to je ma story zhruba a babo rad:-} Tak zatim ahoj Ivana

Tedy myslím si Lauro, že všichni, kteří ti zde odpověděli ví o čem mluví a z každěho příkladu si lze něco poučného vzít. Co je důležitější je to, že ještě existují lidé, kteří nemyslí jen na sebe a ať je k tomu přivedlo cokoliv, jsem za ně rád a děkuji jim. Jinak jsem dnes na skok tak se nebudu moc rozepisovat /to říkám pořád/. Jinak piš a pamatuj, že jsme s tebou a věřím, že nemluvím jen za sebe. Je opravdu někdy těžké poznat člověka i po delší době neboť lidé /nejen muži/ dokáží být velkými herci ve filmu zvaném Život.Tak zatím ahoj a ještě jednou děkuji všem. Petr

Ahoj Ivano, dnes jsem tu jen na skok, tak ti alespoň napíšu pár řádek. Dosud jsi mi nenapsala co studuješ, ale asi to není důležité. Tedy fakt ta komunikace jaksi na úrovni mi také někdy chybí, ale jsem rád, že tady jsou lidé k sobě otevřenější. Píšeš o volné cestě a já si myslím, že člověk potřebuje překážky neboť bez nich by byl život asi nudný nemyslíš? Když tě tak na té křižovatce vidím, už tě něco někdy postrčilo správným směrem? A vdát se někam daleko? Ty někam utíkáš? Já vím, člověk touží po změně, ale bez změny sama sebe se vnější změna nijak moc neprojeví. Teda neber to na sebe, já jen zase trochu filosofuji. Kdyby mi jen tak šlo vše jako ta filosofie. Jenže já ji mám jaksi v sobě tak snad se nezlobíš, nerad bych aby se tě něco přespříliš dotklo. Tak zatím ahoj, chybí mi čas /nebo si ho neumím uspořádat?/.Petr.

pajko, koukám, že jsi nám utekl z PP, ale i já sem občas zabrousím, ikdyž jsem zatím nic nepsala.To téma o kterém se v poslední době bavíte je mi také blízké. Můj první manžel měl dost probléby z alkoholem, automaty a hlavně byl agresivní, když přišel domů opilý, třba i v noci mě vzbudil, dělal scény a vyžadoval intimnosti, třeba i s nožem vruce. Ale to by bylo na dlouhé povídání. Rozvedla jsem se, když bylo mým 3 synům 8,6 a 1 rok. Pak jsem poznala svého nynějšího manžela. Nejdříve jsme byli kamarádi, pak jsme se více sblížili (to bylo v době mého rzvodu, takže mi moc pomáhal, i s dětma). Měli jsme každý svůj byt, ale občas u mě spával. Pak jsme žili asi 1,5 roku spolu a když jsme viděli, že to vychází, tak jsme se vzali a za rok se nám narodil další syn a tomu bude letos 10 let. Manžel má taky své chyby, je například dost velký cholerik, ale je otázka, jak si to kdo nechá líbit. Ale zase rychle se uklidn (je to většinou kvůli hloupostem). Ani se zásadně nehádáme, jek občas kvůli dětem (jako v jiných rodinách kde mají puberťáky) je fajn, ikdyž ne každý den svítí sluníčko.Já se teď léčím se smíšenou úzkostně deprsívní poruchou a je pravda, že mi hodně pomáhá a když jsem byla 2x v nemocnici, tak se staral o všechno sám a nemusela jsem pak gruntovat, když jsem přišla z nemocnice. Ale co tím vších chci vlastně říct: Nejlepší je, když si dva partneři mohou vyzkoušet manželství nanečisto (to říkám i svým dětem) a se vším všudy a to se pak pozná povaha každého z těch dvou. Myslím si, že každý má na světě svůj protějšek, ale bohužel to není princ z pohádky, ale člověk s chybama, jaké máme i my. Takže neházet flintu do žita, žít život v současnosti (ne příliš růžové plány) a těšit se třeba jen z toho, že jsou děti zdravé, nebo že venku svítí sluníčko, ikdyž nám není třeba nejlépe.Zdarvím všechny a držte se.

Díky všem, já jsem poslední dobou neměla moc štěstí na mužské, co by chtěli být napřed kamarádi, nebo jsem opravdu moc přecitlivělá. Ve škole si pomalu získávám nové známé, časem z nich budou třeba i přátelé, pro jistotu jsem začala u kamarádek, ale chlapi jsou tam taky. Tak uvidím... On ten můj bývalý měl vystupování dost dobré, vážně se nedalo poznat, že je hrubý vztekloun, pokud ho ty výlevy chytaly, tak ne přede mnou. Jenže když po pár měsících manželství přede mnou poslal svou starou maminku do...... a v tramvaji málem porazil invalidu a ještě mu vynadal, začala jsem něco tušit, jenže už bylo pozdě. U těch extrémů se to asi pozná hned, tady to trvalo dlouho. Už si dám určitě pozor, do manželství člověk vleze snadno, ven zž je to mnohem horší. Snažím se tu minulost nějak odepsat, je to pryč, ale zatím se mi to úplně nedaří. Můj ex žije s jinou v mém bývalém bytě s mým zařízením a výčitky svědomí jsou asi to poslední co by ho trápilo. Tak proč bych taky neměla zapomenout.

v predposledni vete chybi slovo muzsky.. tak ahoj

Ahoj Lauro.. no musela si prozit neco hrozeho, ale uz je po tom a zivot jde dal. Urcite to s tema chlapama nevzdavej!!! Vis kolik je vsude hodnych, ohleduplnych a laskyplnych muzu? Take jsem mela 5-lety vztah s totalnim cholerikem a histerikem, ktery ze vseho delal katastroicke scenare, byl velmi hruby nastesti ne fyzicky, i kdyz mel na male. Proste mam take pocit, ze me nejak tito muzi ze zacatku vice pritahuji, asi i ja je, maji nejakej temperament, kterej se mi na zacatku libi a tim se do nich prave zamiluju.. no ale casem? Casem se takovy muz vetsinou! zmeni. Mysli, ze se da muz poznat uz na zacatku, prozradi ho chovani a reakce. Skoro na 100% muzi flegmatici se nikdy nestanou casem psychopaty. Flegmatika poznas uz na prvni pohled. Jeho pohyby nejsou zbrkle, je klidny a hlavne jeho rec je prijemna a pomalejsi, negestikuluje prilis. Take mezi nesmelymi muzi je spoustu bezvadnych budoucich manzelu a tatiku. No tak tohle by te treba mohlo trosku inspirovat a nebat se. Nejlepsi je take s nekym pouze kamaradit delsi cas no takoveho cloveka muzes poznat skoro uplne, protoze kamosi si reknou prece vse.No, ale jeden hacek to ma a to je laska. Take jsem potkala skoro dokonaleho chlapa, opravdu charakter a pritom obycejny nezny a jemny muz ale srdci neporucis. To prijde samo a treba prave zrovna s cholerikem nebo nevim s kym, ze? Ale na druhe strane si myslim, ze po tvych zkusenostech se uz jen tak zbrkle nezamilujes uz je tu velka opatrnost a ta tomu brani. Ted uz vim, ze vztah nemusi zacinat laskou, ale treba pratelstvim a nebo se take dva lide proste muzou sejit a zacit spolu zit i bez nejake horouci lasky, i kdyz to treba neni moc prirozene a clovek si rika to nejak neni ono, ale casem zjistis, ze si toho cloveka vazis a treba i milujes!!! Nevzdavej to opravdu, vztah je hoooodne dulezity a rozhodne jsou skvely (vetsina} a bez nich to nejde. Tak ahoj snad jsem aspon trosku inspirovala.

Hi Lauro, zkus si rozanalyzovat - ceho - se de facto bojis...Zamer se na podstatu tveho pomyslneho strachu a nezamyluj se radsi do slova 'bojim se' ;-)Nekdo pravil:"Pozitivne myslet znamena myslet na to, co si preji..."Zdravim vse a hodne dobrych pratel kolem sebe !Steve

Ahoj Pajko, já se vdávat už opravdu nechci, a možná, kdybych tohle věděla předtím, bylo by líp. Jenže děti byly malé, on po rozvodu ty svoje moc nevídal, měla jsem dojem, že budeme rodina.Ale ono to asi málokdy vyjde. Dodatečně jsem se dozvěděla, že se s ním žena rozvedla, protože týral i svoje vlastní, co potom ty moje, pro něj cizí. Naštěstí se zdá, že to přečkaly bez úhony, to se asi uvidí, až budou mít partnera. Jsou už dospělí, ale zatím bez stálých partnerů. Takže bych docela stála o vztah volnější, bez závazků a rozhodně bez manželství, jenže já se pořád hrozně bojím! I toho vztahu. I přes určité sympatie dál nejdu, nevím, jestli se to spraví, jsou to už 3 roky a zatím pořád stejné.

Lauro,myslim, ze nejsi sama, koho takove veci potkaly. Mela jsem chorobneho zarlivce, zacal se vymykat ze sebekontroly a predstava, ze matka zavrazdena a otec ve vezeni zpusobila, ze jsme se rozvedli a ja zila sama se tremi detmi. Mam celou dobu pritele, posledni roky spolu i zijeme, ale neni duvod se brat... Mozna, ze i Tvuj okolnostmi vynuceny postup rychle se vdat a pak teprve spolu zacit bydlet byl spatny. Nemusis si hned brat prvniho muzskyho, ktery by o to stal. Otazka je, jestli se vubec jeste musis znovu vdavat. Mela bys novy vztah zkusit pomalu, opatrne, jakoby po spickach. Neexistuje prece prima hranice mezi byt sama a vdana, je mnoho variant, jak prozit hezky citovy vztah, mit nekoho blizkeho, kdo Te pohladi, s kym se budete mit radi. Myslim, ze skutecnost, ze ses naucila zit bez muze, je velmi dobry zaklad pro novy vztah. Jen tomu dej volny prubeh, do niceho se nezen, ale krecovite se nebran, kdyz Ti nekdo bude sympaticky. Je jenom otazkou casu a pozitivnejsi zkusenosti, aby Tve nocni mury byly pryc.

Ještě poznámka - na muže jsem nijak zvlášť nezanevřela ani nezahořkla vůči všem a všemu, to ne, ale děsím se toho, že bych stejně jako minule nedokázala poznat o koho jde. Můj manžel se ke mě choval naprosto skvěle, pozorný, hodný, udělal by cokoli, jen aby mě potěšil a já jsem zřejmě to hlavní v té velké zamilovanosti přehlédla. Když o tom dodatečně uvažuju, nějaké náznaky možná byly, ale nepatrné, a vše propuklo, až když jsme se sestěhovali. To bylo až rok po svatbě, neměli jsme kde bydlet. Pak jsem sehnala bydlení, zařídili jsme se, začal každodenní život a hrozně rychle jsem zjišťovala, jaký je opravdu. Proto se už tolik bojím, další problémy tohoto rázu si neumím představit a tak raději odmítám, než bych riskovala. Bojím se, že bych zase nepoznala pravou povahu, v období chození a zamilování se člověk snadno dokáže tvářit tak, jak to partnerovi vyhovuje. On byl taky rozvedený, bylo mu smutno, možná to myslel i upřímně, ale pravá nátura se navždy neutají. Já jsem mu tak věřila, znamenalo to pro mě naprostou katastrofu, vím, že nejsou všichni stejní, ale co když mám v sobě opravdu ten magnet? A tak tedy jenom práce, studium, domácnost, povinnost, únava, úzkosti...Jak z toho ven?

Ahoj Petře, děkuju za milé povzbuzení, asi mám v sobě něco, co přitáhne ty pro mě nevhodné partnery, těžko říct. Moje psychoterapeutka mi řekla, že mě tyhle typy asi přitahují, mám podobného i šéfa, ale toho jsem si přece nevybrala a hlavně to jsou úplně jiné vztahy. Tak nevím. Opravdu se bojím věřit lidem, které neznám, dřív jsem byla hodně přátelská a otevřená, teď je to naopak. Veselá jsem jenom mezi "opravdu svými", s rodinou, jinak se obklopuju nějakou ochrannou vrstvou, jsem si toho vědoma, asi se pak ani nechovám přirozeně. Psychoter. tvrdí, že úplně v pořádku budu, až se nebudu bránit novému vztahu, ale já myslím, že už si to prostě netroufnu. Mám jinak i potíže se spaním, těžké sny, vrací se mi občas vzpomínka na manželovy násilnosti a vyhrožování a jsem z toho pak celýden špatná, i když to byl jen sen. Snažím se a leccos se mi i daří, začala jsem dálkově studovat VŠ, při práci pěkná dřina, práce je taky spousta, ani mi nezbývá moc času na sebe a to je další problém, neumím si odpočinout a ze všeho na chvíli vypnout. Někdo tady psal, že se asi do téhle doby nehodí, někdy mám taky ten pocit. Že prostě člověk s normálním lidským přístupem a pochopením pro jiné akorát láká k tomu, aby mu ti tvrdší ukázali. Ach jo, jinak držím všem palce v boji se všemi nepříjemnostmi a bolestmi duše, někdy (ale kdy už konečně?) bude snad líp.

Tak ti nevím Lauro, co ti napsat, asi ti lépe odpoví žena, která prožila něco podobného. Jen se tě zeptám zda tvé nevěření ve vztah muže a ženy je definitivní, protože na podkladě dvou zkušeností nelze všechny muže hodit do jednoho koše. Třeba jsi šla do těchto vztahů nepřipravená, nebo moc zbrkle či si narazila zrovna na nevhodný vzorek mužského pokolení. Je špatné když láska není opětována. Mrzí mne, že to tak dopadlo. Ptáš se zda můžeš ještě někomu věřit a já odpovídám ANO. Náš pohled na svět je někdy dosti zúžený, takže věř a možná se ti i někdo ozve, jenž podobnou situaci překonal. Jak na těchto stránkách pozoruji, tak my "citlivější" lidé máme co dělat aby jsme bytí na tomto uspěchaném světě zvládli.Držím ti palce i přesto, že jsem muž.Petr.

Marie, omlouvám se za tři odpovědí, bylo to způsobeno servrem.

Ahoj Petre, diky za milou odpoved..Rozhodne mi nevadi, kdyz se rozepises .Naopak. Ano, pro me je take snad nejdulezitejsi komunikace od srdce s nekym, komu muzes rict vsechno a byt pritom v pohode.Vzdycky jsem si pripadala jina nez ostatni. Tak nejak vic socialne zamerena, proste mam zajem o lidi. kdekoliv a kdykoliv. Zajima me co prozivaji a hlavne mam rada otevrenou komunikaci. Na jine urovni. Ale takovych lidi je malo, a nebo mozna ja jsem mimo?:-} nic nevylucuji. Je tezke najit svuj smer. Lidem, kteri se narodi a od prvni tridy vedi, ze chcou byt nejlepsim kucharem, je fajn! Horsi je to s temi, ktere zajima spoutu smeru a ve vsem dokazou najit uspokojeni. Tim padem nejsem schopna se venovat necemu naplno. No asi to tak ma byt!Uz jsem se s tim smirila a netlacim na pilu. Necham to proste nejak plynout a ono se to nejak vyvrbi, mozna. Krizovatka je asi v tom smeru, ze mam naprosto volnou cestu naprosto ve vsech smerech otevrenou muzu se rozhodnout uplne svobodne, muzu delat co chci byt s kym chci a ja nevim, jakym smerem se vydat a tak jen stojim a cekam az me neco popostrci, ale pritom bych klidne mohla udelat presne to po cem touzim. Mozna je to tak lepsi, ze proste stojim, ale stve me, ze citim, ze ted je ten onen pravy cas na to spravne rozhodnuti, co budu v zivote delat co me naplni, ze zrovna ted mam naprosto volnou cestu, bez prekazek, ale pritom nic nejsem schopna vymyslet a zamerit se. Proste nic nevim a nechavam to jen plynout. Jsem ted take v cizine, opet, ale stejne citim, ze patrim do Cech, i kdyz jsou Cesi takovy chladni cumaci tak se najdou lidi se stejnou vlnou. Rozhoduji se take zda se vdat do ciziny hodne dalekeeee nebo proste zustat sama v cesku a neco zacit. jen jsem uz tak hodne vykorenena tim vecnym cestovanim, ze opravdu v cesku prozivam jen starosti a pocity, ze neco rychle musim zacit delat, ze takhle to neni normalni. Znacny vliv zde maji rodice. No jo take se rozepisuju, ale uz mzouram ocima je tady pul 5 rano tak pujdu spinkat. Mej se zatim pekne a napis. Muzes i na meil, ale to je jedno:-] Ivana

Ahoj všichni, mám za sebou dost nepříjemných zážitků, ale to, co popisujete, musí být opravdu peklo. Taky jsem se potýkala se spoustou těžkostí, ale snad jsem na dobré cestě, jak z toho ven a docela přesně znám důvod. Vdala jsem se podruhé z obrovské lásky, po manželství se žárlivcem, který si nedal nic vymluvit a nehodlal pro náš společný život nic udělat. On prostě věděl svoje - přinesla jsem dětem banány? spím s vedoucím zeleniny. Přijela jsem z práce o 10 minut později? rozdávala jsem si to na konečné s řidičem...a k tomu noční buzení, výslechy, kontrola kabelky, osobních věcí, stopování, telefonáty do práce...Kdo prožil, ví, jaké to je. Dvě malé děti věčně v hrůze, co se zase bude dít, až přijde táta domů. No a v téhle skvělé situaci jsem se zamilovala do někoho, kdo mi připadal úplně jiný a samozřejmě skvělý. Obrovská chyba, mezitím můj žárlivec sám poznal jinou ženu a z čeho mě neprávem podezíral, dělal bez výčitek sám). Začínat nový vztah jako náplast na ten nepovedený a nevyřešený znamená zase problém. Zkrátím to. Prostě můj milovaný a nejlepší druhý muž se brzy po svatbě změnil v naprosto vulgárního, primitivního násilníka a lakomce, terorizoval mě i mé děti, za všechno jsme mohli my, on byl naše ubohá oběť. Jemu vadilo i to, že se o své malé děti stará, žárlil na ně a chtěl všechnu mou pozornost pro sebe. S hrůzou jsem sledovala, do čego jsem se to zase dostala a teď už to psychika odnesla. Dnes nevěřím ve vztah s mužem, jsem sama, i když mi to nedělá dobře a už to tak zůstane. Po asi 3 letech strašného deptání (zejména psychického, ale bylo i fyzické) se mi podařilo sehnat byt, zrekonstruovat, rozvést se a prchnout pryč. V době, kdy toto všechno probíhalo, jsem se léčila na psychiatrii, byla úplně na dně, nespala, nejedla , brečela, kudy chodila. Ale myslím, že to bylo vyvolané tou strašnou situací. Dnes už je líp (po 3 letech), chodím na psychoteraii, ale moje důvěra v lepší život, v lidi se prostě vytratila. Jsem přecitlivělá, velmi zranitelná, mám pořás strach, úzkost z budoucnosti, dokonce jsem se začala bát i případných nemocí, dřív by mě to ani nenapadlo. Je mi samotné smutno, ale jakmile se objeví potenciální nápadník, naježím se, odradím a prchám. Ozve se někdo, kdo tohle překonal? Je možné po takových hrůzách ještě někomu věřit? Můj popis prožitého byl velmi stručný a okrajový, skutečnost byla tisíckrát horší.

Ahoj Marie, jsem rád, že se k nám někdo připojil a podělil se s námi o své pocity. Pajka má pravdu není to s tebou tak vážné /alespoň podle toho co píšeš/. Je tedy fakt, že to, co zvládáš by ti mohl leckdo závidět ale....Mám takový dojem, že tvůj pocit nedostatečné seberealizace má své opodstatnění nebo si o svém občasném stavu potřebuješ s někým popovídat.Co si o tom myslíš ty?Seberealizace co má spád, to je docela zajímavá kombinace, zajímalo by mne jakou máš představu, zkus to napsat. Někdy mne napadne, když píšeš, že jsi sama schopna určit si svou cestu, jen to ve svých myšlenkách nepostřehneš a k tomu je právě dobrá komunikace. Také je někdy třeba myslet srdcem a poslouchat svůj vnitřní hlas /tedy ten kladný samozřejmě/, cit je velice důležitý. Já sám můžu čerpat jen z toho, co napíšeš nebo co mohu z tvých slov vycítit. Píšeš, nejsem schopna nic začít a dokončit. Na druhou stranu jsi ale zvládla gympl, dostala se na vysokou, takže pravda je někde jinde nemyslíš?Teda já tě nechci nějak rozebírat, jen si nemyslím někdy to co ostatní. Možná by bylo při tvé vitalitě dobré pomáhat potřebným, alespoň v rámci svých možností, rozumíš mi? V pomoci druhým ať je jakákoli lze totiž také najít onu chybějící část našeho já, nehledě na to, že pocit z pomoci bližním je někdy nenahraditelný.Jo a věcí, které jsem dělal a ještě dělám na poslední chvíli je mnoho, takže vím o čem píšeš. Klidně bych se tě taky mohl zeptat jak vše stíháš. Jdeš cestou nejmenšího odporu /na to jsem nepřišel já, jde o tvá slova/, to je pravda, ale čím to je, že? Jde o lenost? Těžko. Nedostatek motivace? Zřejmě ano. A také jsi třeba v pohodě a potřebuješ jenom činost, která by převýšila tvé dosavadní měřítka a poznání. Zkus si vybrat, možná je vše jinak, uvidíme na co příjdeš ty.Jinak co se týče mne cítím se poslední dobou dost unavený, potřeboval bych asi na chvíli vypnout, tedy kdyby to šlo. A co jinak ty, kde a co studuješ? Vybrala jsi si alespoň studium, které tě baví? Já už končím, protože mi nějak těžknou oči měl bych jít spát /a někdy se mi to i podaří/.Takže ahoj, těším se na odpověď. Petr

Ahoj Marie, jsem rád, že se k nám někdo připojil a podělil se s námi o své pocity. Pajka má pravdu není to s tebou tak vážné /alespoň podle toho co píšeš/. Je tedy fakt, že to, co zvládáš by ti mohl leckdo závidět ale....Mám takový dojem, že tvůj pocit nedostatečné seberealizace má své opodstatnění nebo si o svém občasném stavu potřebuješ s někým popovídat.Co si o tom myslíš ty?Seberealizace co má spád, to je docela zajímavá kombinace, zajímalo by mne jakou máš představu, zkus to napsat. Někdy mne napadne, když píšeš, že jsi sama schopna určit si svou cestu, jen to ve svých myšlenkách nepostřehneš a k tomu je právě dobrá komunikace. Také je někdy třeba myslet srdcem a poslouchat svůj vnitřní hlas /tedy ten kladný samozřejmě/, cit je velice důležitý. Já sám můžu čerpat jen z toho, co napíšeš nebo co mohu z tvých slov vycítit. Píšeš, nejsem schopna nic začít a dokončit. Na druhou stranu jsi ale zvládla gympl, dostala se na vysokou, takže pravda je někde jinde nemyslíš?Teda já tě nechci nějak rozebírat, jen si nemyslím někdy to co ostatní. Možná by bylo při tvé vitalitě dobré pomáhat potřebným, alespoň v rámci svých možností, rozumíš mi? V pomoci druhým ať je jakákoli lze totiž také najít onu chybějící část našeho já, nehledě na to, že pocit z pomoci bližním je někdy nenahraditelný.Jo a věcí, které jsem dělal a ještě dělám na poslední chvíli je mnoho, takže vím o čem píšeš. Klidně bych se tě taky mohl zeptat jak vše stíháš. Jdeš cestou nejmenšího odporu /na to jsem nepřišel já, jde o tvá slova/, to je pravda, ale čím to je, že? Jde o lenost? Těžko. Nedostatek motivace? Zřejmě ano. A také jsi třeba v pohodě a potřebuješ jenom činost, která by převýšila tvé dosavadní měřítka a poznání. Zkus si vybrat, možná je vše jinak, uvidíme na co příjdeš ty.Jinak co se týče mne cítím se poslední dobou dost unavený, potřeboval bych asi na chvíli vypnout, tedy kdyby to šlo. A co jinak ty, kde a co studuješ? Vybrala jsi si alespoň studium, které tě baví? Já už končím, protože mi nějak těžknou oči měl bych jít spát /a někdy se mi to i podaří/.Takže ahoj, těším se na odpověď. Petr