Deprese

ahoj ,MÁM PROBLÉM A NEVÍM KDE SE OBRÁTIT.hned na zacatku bych chtela rict ze jsem byvala klidny clovek a moc se nenervovala.nasla jsem si bajecneho kluka,jenze matka je asi ten problem.jsme spolu dyl nez půl roku a ja se cely ten půlrok snazila s ni vyjit jenze to nejde.do vseho se nam stara-ohledne bytu mame s pritelem spolu bydlet.a HNED POD NIMA!!!!ODSOUHLASILA JSEM TO JESTE JAK JSEM SI JEJIHO CHOVANÍ NEVSÍMALA.ALE TED JE TO HORSÍ.VYPUKL VE MĚ VZTEK A JEN VSECHNO KVULI NÍ....PORAD JE U NAS V POKOJI A PORAD JAK JE PRITEL V PRACI,PORAD ZA MNOU LOZI A porad neco chce.nejsem chvilku sama. JE PORAD SEMNOU.JSEM S NI CELY DEN PROTOZE NEMÁM PRÁCI.A NEJHORSÍ JE TO ZE SE HADAME A ONA SI LEZI U NAS V POKOJI A CUMI NA NAS A SMEJE SE.PRITOM ONA JE SPROSTA JAK DLAZDIČ A TAKY JI NEMLUVIM DO TOHO JAK SE ONA CHVA K MANZELOVI.A TED TEN PROBLÉM JE V TOMZE HO OD NÍ NEMIZU DOSTAT A JI OD NEHO TAKY NE.JE TO MAZANEK.PORAD MU RIKAM AT SE VZPAMATUJE NEBO JE KONEC A RIKA ZE JO.NO V NECEM SE ZMENIL ALE´NESNESU TO JAK ZA NAMA PORAD LEZE A DO VSEHO SE PLANTA!!!!!A TIM ZE TO NESNESU A NEVIM SI RADY MAM PROSTE VYBUCHY VZTEKU A BREKU.vytocí me i malickost.sama sebe nepoznávám.nikdy jsem takova nebyla.az od te doby co nevíém jak dal ze vsech stran.NASTVE ME UZ KAZDÁ MALICKOST...NECHCI TAM BYDLET A ON TO VÍ.CHCE TAM JIT JEN PROTO ZE PRY KDYBYCH SE S NIM NAHODOU RORESLA TAK AT NENÍ OD KAMARADU DALEKO.JA VÍM UVAZOVÁNÍ JAKO...........ALE TAM SE ROZEJDEM DRIVE NEZ KDYBY JSME BYDLELI KDO VI KDE.ALE JA MU TO NEVYSVETLIM.SLOVO JEHO MATKY JE ASI SVATE NEBO JA NEVÍM .PROSIM PORADTE MI.JSEM ZOUFALA!!!!!!!!!!!!!
asi to zní jako nepochopitelná blbost ale opravdu nevím co mam delat.at uz s vybuchama nebo s matkou.dekuji za rady predem opravdu mi pomuze vsechno.

Predstava chodenia do práce,je u mňa len predstava.Najhorší a najkrutejší dokážu byť ?udia,šuškajú si,že patríš na psychiatriu,že to len predstieraš,akože to nedokážeš zvládnuť,ale oni nechápu,že je to choroba.To akokeby si povedala chorému na štítnu ž?azu,nech neberie eutirox.Nech sa prejde po slniečku,nech má dobrú náladu,a ten hormón sa "zázrakom doplní".Nemám pravdu?

A taky v poslední době trpím na bušení srdce.To mám pocit, že asi umřu.Byla jsem s tím i v lázních,ale po určité době se stavy začaly vracet a je to pořád dokola. Tak mám strach vydat se někam daleko. Mám z toho nepříjemné pocity.Jak to bude dál, nevím. Mám dojem, že překonat to nelze.

Ano je to tak. Taky jsem mívala problém dojít pro syna do školky asi 800m.A v práci se mi stávalo, že jsem se dusila. Pořád ty pocity,že asi umírám.Je to hrozná nemoc a vůbec nevím, jak to budu řešit dál. Možná jsme to po někom zdědili. Nejhorší je, že lidi si myslí, že se mně nechce pracovat.To je hrozně bolestivé. K tomu všemu se cítím strašně unavená. Když se srovnám s manželem, mám dojem, že on se cítí o 10 let mladší než já. Na zlepšení moc nevěřím a asi s tím budeme muset přežívat. Dovedeš si představit, že bys s tou nemocí chodila do práce???

Najhoršie na všetkom je asi nájsť v sebe silu a žiť ďalej.Niekedy sa neustále pýtam,prečo to postihlo práve mňa?Je to zlé,ale ja závidím zdravím ?uďom,čo si môžu život vychutnávať plnými dúškami.Je mi smutno,keď si uvedomím,že minulé leto som chodila s detmi na cyklistiku,a teraz nie som schopná zaviesť syna 2 km do školy.S mojím menším synom mám problém ísť aj na prechádzku.Bože,neustále sa len sťažujem,ale tak to cítim,snažím sa premáhať,myslieť pozitívne,ale keď dostanem atak,zabudnem na všetko,čo som si predsavzala a som naspäť na začiatku,pri predstave,že to bude lepšie.

Tak vidíš, je to opravdu nemoc. Já když mám někam jet, už se klepu, co bude.Dokonce předloni u moře jsem měla kolaps z horka a už jsem si myslela,že umřu. Až teprve po čtyřicítce jsem se s nemocí smířila a už o sobě mluvím,že jsem nemocná. Uvidíš sama,že je to moc těžké. Taky se zavírám doma a nerada se dávám s někým do řeči. Taky mně to hodně unavuje a špatně se mi dýchá.Rozumím Ti a vidíš,že jsme obě stejně psychicky nemocné. Já teda dýl než ty.

No,to snaď nie je pravda,aké rovnaké príznaky máme.Tiež sama nikam nejdem,bojím sa,že nebudem môcť dýchať,alebo,že odpadnem.Neznášam priestor s ?udmi,najradšej by som bola,keby sa ma nikto na nič nepítal,ešte lepšie,aby na mňa ani nehovorili.Najlepšie mi je doma,keď nemusím ani nohu z domu vystrčiť.Ja viem je to hrozné,ale aspoň niekde mám ako-takú šancu existovať.Je to Fajn,že niekto mi úplne rozumie a vie to pochopiť.

Moje první příhoda byla asi ve věku 28 let. Tehdy byla ještě klidná doba, nebylo tolik stresu. Najednou jsem se nemohla nadechnout a myslela jsem si, že umírám. Trvalo to asi 5 hodin, ztrácela jsem dech a měla jsem příjemný pocit, že někam odcházím. Pocítila jsem příjemné teplo. Od té doby mám pořád strach,že se to vrátí. Mám strach sama někam jít, jet. Bojím se lidí. Hrůza. Prostě nejde to k lepšímu.

Mňa to postihlo ako 22 ročnú.Jedného krásneho dňa,nikdy som nepochopila prečo,som mala pocit,že nevládzem dýchať,potom prišiel pocit na omdletie,trpnutie celého tela,a ani neviem ako som ochorela na psychiku.Naštasti kamarádka bola neurologička,hneď mi dala seroxat a asi po roku som bola fit.No mýlila som sa pri predstave,že som z toho vonku.Pred 2 mesiacmi sa mi to vrátilo ove?a horšie,ako predtým.Zvýšená dávka nepomáha,stále sa mi to vracia,akeď niekto povie,že si musím dať radu s nervami,tak by som ho asi pretrhla.

Mně je o 13 víc než Tobě, tykej mi.Začalo mi to v 31 letech po porodu 2 dítěte. A od té doby se to jen zhoršovalo.Lidi kolem nás se to snaží pochopit, ale dokonale to nepochopí nikdo kromě těch, kdo to prožívají a z nich Ti každý řekne, že se toho už nezbavíme. Bohužel.Psycholog pomůže trochu, ale ne moc. Já jsem byla u psycholožky v nemocnici, ale řeknu Ti nic moc. Nepomohla mi vůbec. Spíš strašila, aby mně nezařadila mezi schizofreniky. Hrůza!!!Musíš se zeptat známých, kdo je dobrý psycholog a kdo špatný a podle toho je vyhledat. Podle mně se stím budeme trápit celý život a záleží na našich blízkých, jestli s námi vůbec vydrží. Zatím si to nedovedu vůbec představit.

To je pravda potrebujeme osobu,o ktorú sa môžme oprieť,povedať jej,čo nás trápi,ale aj tak si myslím,že nás nedokážu úplne pochopiť a porozumieť.Moja doktorka mi teraz doporucila psych1óga,ale ja neviem,či to má zmzsel skúšať,nemáš s tým skúsenosť?Ozaj môžem ti tikať?Ja mám 29.

Taky jsem slyšela o tom magnesiu s pyridoxinem. Nechám si ho předepsat, ale nevěřím v zázraky. Je to těžká nemoc a nikdy nevíš, co nás čeká druhý den.Také mám 2 děti, sice větší, ale to není rozhodující.Léky pomáhají jen částečně a spíš je to jakési přežívání. Ale asi s tím už víc nenaděláme. Mám štěstí, že to manžel chápe, jinak nevím, co bych dělala, kdybych byla sama.

Mne ešte celkom pomáha MAGNEB6,je to magnézium,plus pyridoxín,celkom sa po tom u?aví,nie nadlho,ale aspoň dačo.Beriem ho 2xdenne.Najhoršie je,keď si už myslím,že sa ani nenadýchnem,že už je koniec,práve nato,keby existoval nejaký dobrý liek.Inak mám dve malé deti,a tiež som doma.Robotu by som určite nezvládla.Chcem sa vyliečiť,najmä pre moje malé nako?ko ich nesmierne milujem.Práve preto by som asi potrebovala zázrak.

Já beru Seropram a tyky mám potíže s dýcháním a bolí mně často na hrudníku. Jsou to moc nepříjemné stavy. Zůstala jsem kvůli tomu v domácnosti, protože práce mi s tím nešla dohromady. Bylo toho na mně moc.Mám dojem, že ty prášky nejsou řešením, které by nás z toho dostalo. Ale po 10 letech už opravdu nevím, co s tím mám dělat. Už jsem vyzkoušela snad všechno.

Neviem,ako vy,ja beriem Seroxat 30mg denne+magnézium,neviem či je to malá,alebo ve?ká dávka,no nepomáha mi,až tak,ako by som chcela.Neustále mám problémy s dýchaním,bože,či by som chcela,aby to už skončilo.

Já se taky léčím, ale stav se výrazně nelepší.Mám dojem,že se to léky pouze zastaví, ale úplně vyléčit se to nedá. Také se cítím špatně, některé dny je to velmi zlé.

Jitka,je mi ve?mi ?úto,že podobný osud postihol aj Vás,len ?udia,ktorý si to prežijú vedia o čom vlastne píšeme.Chcela by som sa jedného dňa zobudiť,a žiť život bez neustáleho pozorovania sa,ako mi je,ako sa cítim.Neviem,ako vy no ja sa liečim,ale necítim sa tak,ako by som chcela.

Evo, máte pravdu. Deprese je moc těžká choroba a já tomu říkám "rakovina psychiky".Mám to přesně jako Vy - když vstávám ráno, už se těším na noc, až půjdu znova do postele. Je velmi, velmi těžké s tím žít.A ještě těžší je někomu vysvětlit, co je to za nemoc a jak se cítím. Nikdo to nechápe. Proto jsme v životě odstaveni na vedlejší kolej, ale ta kolej vede někam do slepé uličky. Prostě to východisko z této situace jsem zatím nenašla.

Depresia je hrozná choroba,a tak ani len netuším ako môže niekto povedať"to je len psychika,to ide aj bez liekov,stačia upokojujúce čaje".Kto to neskúsi nevie si ani len predstaviť,že sa ráno zobudí,a už si praje aby bola zase noc,aby mohol ležať v posteli a aby mu všetci dali pokoj.Priala by som si,aby sa mi to nikdy nebolo stalo ani nikomu,je ve?mi ťažšké s tým žiť.

Dnešní styl života a mezilidské vztahy založené na manipulaci přímo dovádějí k depresím.Asi to čeká skoro na každého.Když se podíváte na statistiky, rapidně přibývá depresivních lidí. Ach, jo!!! Jak to řešit?Je to prostě bludný kruh a mrzí mně, že jsem se nenarodila někdy v době dávno minulé.